Strastiplné putování benátských sklářů: Drsnou zimu na Šumavě nepřežila polovina z nich
Publikováno: 29.1.2024
HISTORIE / Po vyčerpávající cestě přes Alpy se před skupinou italských mistrů konečně otevírá cíl jejich putování – tajuplné a hluboké šumavské hvozdy. Doufají, že tajemství řemesla, které s sebou přináší, jim zabezpečí klidný domov v této cizí krajině. Jenže drsný život na Šumavě se brzy ukáže být nad síly poloviny z nich. Je průhledné, pevné a už od dob svého zrodu velmi žádané. Bývá jednoduché i zdobené, běžné i fascinující. Sklo. Kouzlo jeho výroby odhalili už starověcí Egypťané či Mezopotámci v dobách sahající až k polovině třetího tisíciletí před naším letopočtem. Staří Římané se na svět venku dívali ze svých domů skrze skleněná okna a připíjeli si bohatě zdobenými poháry. Středověké kostely a katedrály zdobily pestrobarevné vitráže z barevných sklíček a olověných pásek, od 15. století si sklo našlo cestu do oken paláců radnic a bohatých domů. Blyštila se v nich zrcadla, sklenice, lustry. Postupně se probojovalo nejen do domácností většiny lidí, ale stalo se i součástí architektury, průmyslu i moderních technologií. A svého času se velkému věhlasu těšilo i české sklo. Historie toho šumavského se táhla více než šest set let. První sklárny se u nás zrodily už okolo poloviny 13. století, a to v Lužických horách, Krušných horách, v Orlických horách či právě na Šumavě. Tamější hluboké lesy totiž nabízely vše, co bylo k jeho výrobě nezbytné – spoustu dřeva, kvalitní křemen i vápenec a dostatek pracovní síly. Sklárny rostly jako houby po dešti Hutě se stavěly vždy v bezprostřední blízkosti lesů. Jakmile těžba dřeva příliš daleko…