Svědomí: Krejčíkův film z doby komunistického puče rozdráždil soudruhy i jejich sovětské poradce doběla
Publikováno: 7.12.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Po ironickém nerudovském živočichopisu Týden v tichém domě (1947) a osídlovací kriminálce Ves v pohraničí (1948) natočil režisér Jiří Krejčík (26. 6. 1918 – 8. 8. 2013) jako svůj třetí celovečerní film psychologické drama s názvem pro dobu takřka ikonickým: Svědomí (1948). Ikonickým ovšem také pro další osudy snímku, v nichž se paradoxně skoro až po naše časy zrcadlí proměny nejen historických kulis, ale i hodnotících kritérií tyto proměny provázejících. A to často právě bez osobního svědomí a nadosobní zodpovědnosti. Dobový tisk se po premiéře Svědomí začal pozoruhodně shodovat už v základní charakteristice filmu vyjádřené v titulcích recenzí: „Pohled do měšťákova svědomí“ (Emil Radok, Práce 26. 3. 1949), „Měšťácké svědomí“ (Jan Štern, Tvorba 30. 3. 1949), „Svědomí člověka měšťáckého“ (Věra Záleská, 14. 4. 1949), „Svědomí – film měšťácké morálky“ (js., Pravda 30. 4. 1949). Podstatné jméno měšťák má přitom v češtině několik významů: 1. měšťan, 2. příslušník buržoasie, 3. zpátečník, omezenec, šosák, 4. příslušník městské policie. Když vynecháme hovorový první a poslední, zbývají dva, které a priori ideologicky jednoznačně nálepkují jak film, tak jeho příběh a protagonistu. Ale zároveň výstižně odrážejí atmosféru doby, do které Svědomí vstoupilo. Corpus delicti Pojišťovací úředník Karel Doležal (Miloš Nedbal) slaví čtyřicátiny a všechno kolem něj svědčí o vyrovnaném a spokojeném rodinném životě s manželkou Zdenou (Marie Vášová), dvanáctiletým terciánem Jirkou (Jan Prokeš) a dceruškou Alenkou (Michaela Lišková). Od ní dostane k narozeninám hadrovou panenku, kterou si pověsí na čelní sklo svého kabrioletu, aniž by tušil, že právě ona se pro něj stane osudovým předmětem doličným. Ještě týž den se…