Symfonie o šťastných lidech a závazku, který se musí dodržet
Publikováno: 14.4.2024
POVÍDKA / „Včera mě máma donutila jít na koncert. Musel jsem vyměnit mikinu za košili, dokonce na mě navlíkla i sako. Vrchol byl, kdy na můj pečlivě rozcuchaný smeták použila hřeben a pomádu. Prý jí to za všechny ty roky dlužím. Tak jsem jako pitomec seděl s ulízlými vlasy ve třetí řadě, máma se dojímala a já sledoval nohy pianistky. Hudba v chillu, docela nářez. A na konci jeden hráč, buď to byly velké housle, nebo malá basa, slzel. Vlastně docela sranda.“ Ta atmosféra nikdy nemůže být klidná. Za půl hodiny začátek, žádné zdržování! Nástroj naladěný, já v obleku, překontrolovat noty i souseda, co otáčí listy líp než já. Kuřáci běží pro poslední dávku, nováčci si uvolňují zápěstí a rozdýchávají trému. My mazáci máme tohle za sebou, za chvíli se řadíme, dneska premiéra s novým dirigentem, světová hvězda. Nacvičeno máme, po kolikáté to už hraju? Dvacet let je holt dvacet let. Pár vtípků, nástup na značky, ladíme, začínáme. Vlastně jsem šťastný člověk. Živím se tím, co mě baví. První takty koncertu se soustředím naplno, ale jakmile najedu do správných kolejí a blíží se pasáže s pomlkami, můžu vnímat radost. Mozek by v tomto ohledu zasloužil bližší zkoumání; hraju, vnímám dirigenta, kolegy, noty a při tom část mé pozornosti poletuje kousek nad mojí hlavou a pozoruje lidi. Záblesky štěstí. Hlavy mírně na stranu a čistý úsměv, žádná strojenost. Polotemný sál je vhodné místo pro toulavou část mozku. Mezi sametovými potahy a antickými sloupy pobíhá pozornost a rozpoznává žádaný úhel v obličeji. Pár milimetrů mezi smutkem a křikem.