Tady přece nebydlím, kam zmizel můj svět? Tornádo změnilo vesnici Lužice k nepoznání
V Lužicích zasáhly bouře třetinu obce a zničily asi 120 domů, dvacet z nich musí jít k zemi. Situaci na místě popisují reportéři HN a Aktuálně.cz.
Publikováno: 25.6.2021
Vypadá to, jako kdyby vyjela na cykloprojížďku po vrakovišti. Její kolo kličkuje mezi kusy pneumatik, vyhořelých motorů a vyrvaných stěračů. Cvakání řetězu kola není slyšet - přehlušuje jej neustávající zvuk přehazované suti a motorových pil. Osmdesátiletá Ludmila - rodačka z jihomoravských Lužic - jede pomalu, aby vstřebala, jak její ves ze dne na den tak drasticky změnila podobu.
"Prosím vás, projedu tudy do Mikulčic?" ptá se nás a sesedá z kola. Když jí řekneme, že se do vedlejší vesnice dostane už bez problémů, začne brečet. "Já tam mám syna," polkne a opře se o nás. Držíme ji a říkáme, že to bude v pořádku. Syn se jí od včerejšího večera neozval. "A vy jste odtud? Máte tady někoho?" ptá se.
Právě stojíme před rodným domem mé nevlastní sestry. Ve větru se pohupuje téměř zcela vyrvaná okenice, která při čtvrtečním tornádu vletěla do místnosti a praštila babičku do hlavy. Je v nemocnici. V díře po dveřích sedí vrabci, kolem domu se táhne červená páska - pravděpodobně určeno k demolici. Vzájemně se utěšujeme. Než odjede, popřejeme si všichni štěstí.
O pár metrů dál už končí Lužice - nebo to, co z nich zbylo. Na kraji silnice stojí žena ve slunečních brýlích a pozoruje skupinu osmi mužů, kteří se míhají na torzu střechy jejího domu. Z ruky do ruky si přehazují kusy tašek, betonu a cihel. Mlčky a mechanicky.
Ryzlink z vlastní vinice už nikdy neochutná
"Když jsem za světla vyšla ven, říkala jsem si, že tady přece nebydlím, kam zmizel můj svět?" říká nám žena. Její rodina se do domu přistěhovala po druhé světové válce. "Byl tady mlýn, ten ale Rusové za války skoro srovnali se zemí. Pocházím z mlynářské rodiny," vypráví.
Před domem jsou vyvrácené sloupy, které ještě včera držely větve vinné révy. "Zrovna včera odpoledne jsme si s manželem říkali, jestli ještě ten vinohrad držet, že už jsme v důchodu, a to víno už taky moc nepijeme. Ráno jsme se podívali ven a zjistili jsme, že to za nás příroda v podstatě vyřešila," usmívá se hořce žena.
Ví, že domácí ryzlink ani veltlín z "našich" už nikdy neochutná. To ji ale nyní netrápí. "Včera to bylo poprvé, co jsem se bála o život. Začalo to, zvedl se prach, začernila se obloha a najednou začalo všechno lítat. Schoulili jsme se s manželem uprostřed místnosti a modlili se, abychom to přežili," vzpomíná na čtvrteční večer, kdy jí kolem domu prosvištěl obrovský větrný vír.
"V patře bydlí synovec, báli jsme se, aby se mu něco nestalo. On potom za ty dvě minuty, co to celé trvalo, přiletěl ze schodů za námi a křičel: 'Tetičko, jste živí, jste v pořádku?'" ukazuje přitom na mladíka, kterému hned po rozednění přijelo pomoct sedm kolegů z práce.
Kolem nás projíždějí auta, někteří řidiči občas přibrzdí a zdraví. Někteří brečí. Potkáváme ale i "šťastlivce". Například paní Jana - ta se vrací z objížďky po vsi. V košíku na kole prázdná taška, která signalizuje to, že dneska si v Lužicích nikde nenakoupíte. "Nás to naštěstí minulo. Ale ty zvuky byly příšerné. Přišlo mi, jako kdyby mi někdo pod oknem pořád 'tůroval' auto. Pak se podívám z okna a tam vzduchem lítají dřeva, těžké polystyreny a sklo," vybavuje si žena. "A nebála jste se stát u toho okna a pozorovat to všechno?" ptáme se jí. Říká, že v tu chvíli ne. "Já se na to prostě musela dívat. Bydlím tady sedmdesát let. A tohle tady nikdy nebylo," těká očima z jednoho rozbitého domu po druhém.
Přesouváme se k místnímu vlakovému nádraží. "Lužice" - hlásí nápis na budově bez střechy - s obří spadlou borovicí před vchodem. "Tak já dneska do toho Hodonína fakt nedojedu. A to jsem se těšila na koupák," říká otráveně mladá dívka v minišortkách své vrstevnici. Obě zastavují před ubytovnou s vymlácenými okny sousedící s nádražím a fotí si selfie. Kolem nich zrovna projíždí těžký hasičský buldozer, který před sebou hrne hromadu suti.