Tam, kde kdysi žili lidé. Poslední obyvatelé zaniklé osady Hraničky v Rychlebských horách
Publikováno: 3.10.2026
Rozlehlé horské louky s občasnými remízky, v nichž se skrývají zbytky zdiva. U lesa stojí dům, který působí jako zjevení: někdejší „vejminek“ rodiny Franze Schlegela, poslední ze čtyřiceti stavení zaniklé osady Hraničky. Před válkou tu bydlelo skoro dvě stě lidí. V Rychlebských horách a jejich podhůří se po vyhnání Němců vylidnilo několik vsí a osad. Na přelomu padesátých a šedesátých let je srovnalo se zemí ženijní vojsko Československé lidové armády. Na místech některých z nich lze jen obtížně najít stopy po někdejších obyvatelích, jinde zbylo pár domů. Někde na člověka padne smutek, jinde ho zaplaší výhled na krásnou krajinu. Zůstala jména: Jedlovec (Tannzapfen), Růženec (Rosenkranz), Kohout (Hahnberg), Pavlínka (Paulinaburg), Gotartovice (Gotthardsdorf), Zastávka (Stillstand), Hřibová (Pilzberg), Nová Véska (Neudörfel), Hraničná (Grenzgrund), Kamenná (Steingrund) a Annín (Annaberg). A také Hraničky (Gränzdorf), kde více než dvacet let osaměle žili jen Schlegelovi. Pro Paměť národa na toto období vzpomínaly dcery Franze Schlegela: Erika Bednarská (1946) a Elvíra Rábková (1934-2020). Pod hraničním vrchem Hraničky vznikly na konci 18. století v místech staré kupecké cesty. Patřily k nejvýše položeným osadám v okolí, ležely téměř 700 metrů nad mořem. Za první republiky byly jen kousek od hranice s Německem. Stála tu kaple sv. Josefa, jednotřídní škola, stanice finanční stráže a dva hostince, u Ruprechtů a u Veitů. Kromě členů finanční stráže byli všichni obyvatelé německé národnosti. Kvůli drsným podmínkám a nepříliš úrodné půdě se většina místních hospodářů živila prací v lese. Patřil k nim i Franz Schlegel, majitel šesti hektarů zemědělské půdy, který kvůli vyššímu věku nemusel za nacismu narukovat do wehrmachtu. Většina místních mužů takové štěstí neměla. V roce 1946 museli obyvatelé Hraniček odejít do sběrného tábora…