Tisíce tonoucích v mrazivých vodách. Sověti na sklonku války potápěli lodě s německými uprchlíky
Publikováno: 9.5.2025
HISTORIE / Zoufalí lidé se tlačili jeden přes druhého. Křičeli, strkali se, udělali by cokoliv, aby se dostali na palubu lodi – symbolu záchrany, úniku před válečnými hrůzami, před sovětskou mstou a kolektivní vinou, která se snášela na jejich hlavy za zvěrstva nacismu. Jenže místo bezpečí přišla smrt a do hlubin Baltského moře stáhla většinu z nich. Největší katastrofa v námořních dějinách, o níž se mluví snad nejméně. Tragédie lodi Wilhelm Gustloff, při níž zahynulo několikanásobně více lidí než při zkáze Titanicu, navíc nebyla ojedinělou. Neštěstí tisíců a tisíců bezejmenných se však do kolektivní paměti vepsalo jen chabě, pokud vůbec. Možná proto, že v krutostech druhé světové války smrt ztratila svou výjimečnost, možná proto, že oběťmi byli Němci. Anebo jednoduše z toho důvodu, že svět už neměl sílu ani vůli oplakávat další mrtvé. Psal se leden roku 1945. Východní fronta se hroutila, přes horizont se valila Rudá armáda a spolu s ní přicházelo do německých měst a vesnic bezuzdné násilí, znásilňování, krádeže. Někdy ze msty za nacistické zločiny, jindy z pouhého rozmaru. Sovětští vojáci pronikli až k Visle a postupovali dál do Pobaltí, Kuronska i Východního Pruska. Rodiny, které celé roky zůstávaly mimo přímé boje, se náhle ocitly v epicentru války. Operace Hannibal Spolu s německými vojáky prchaly na západ před pásy sovětských tanků i davy civilistů. Ve Východním Prusku, na území dnešního západního Polska, se tehdy tísnilo přes milion německých žen, dětí, raněných, starců, vojáků. Nacistické námořnictvo pod vedením říšského admirála Karla Dönitze proto rozehrálo operaci Hannibal. Jejím…