Totalita dělá války. Mám nejradši, když vůbec nemusím vystřelit, říká pražský sniper Kyrill bojující na Ukrajině
Publikováno: 5.10.2024
ROZHOVOR / Odstřelovač na linii často přemýšlí o tom, jestli má vystřelit, ale většinou to za to vůbec nestojí, říká bělorusko-český sniper Kyrill, zvaný Praga. V Česku žije už od roku 2008 a hovoří plynně naším jazykem. Na Ukrajině bojuje proti ruské agresi už rok a půl, ale tento rozhovor jsme věnovali především jeho zkušenostem se životem v totalitě. Hovořili jsme o jeho motivaci opustit svou vlast, o tom, proč si vybral právě naši zemi, o roli běloruské opozice a také o tom, jaké to bylo sloužit zamlada v Bělorusku na vojně. Kyrille, ty jsi stejně jako já prožil mnoho let v totalitě. Nejprve v té komunistické a posléze v té Lukašenkově. Jak bys ten život popsal někomu, kdo nic podobného nezažil? Já jsem ročník 1981. Takže když jsem začínal nějak vnímat, naučil jsem se číst a trochu přemýšlet, tak to už bylo na přelomu pádu Sovětského svazu. Když jsem byl malý, tak jsem to moc nevnímal. Četl jsem komunistické knížky, koukal jsem se na ty filmy a v podstatě jsem vyrůstal v tom, co mi tlačili do hlavy. V naší rodině nikdy ty komunistické věci nikoho nezajímaly. Byli jsme úplně normální rodina. Rodiče jsou inženýři. Trávili jsme spoustu času v přírodě. Otec dělal orientační běh, hodně jsme s ním jezdili ven. Ale potom přišel rok 1990, 1991 a najednou nám začali vysvětlovat naši národnost. Rodiče a celá naše rodina mluvili rusky, ale ve třetí třídě mě poslali do běloruské třídy, kde probíhala výuka v běloruštině.