"Ty moje Šípková Růženko." Moderátorka popsala, jak ji Cimický napadl v ordinaci

#Domácí

Publikováno: 9.11.2021

Společně s Cimickým jste v České televizi uváděla pořad “Co mám dělat, když…?”. Pro vás to tedy byl kolega?

Ano, já jsem pořadem provázela, psala scénář a připravovala s Cimickým rozhovory. On radil, co dělat, když se taková věc děje. Pořad jsme dělali před dvaceti lety pro náctileté, řešil témata, jako je šikana ve škole nebo rozvod rodičů. Spolupracovali jsme asi tři čtvrtě roku, možná rok, když jsem se za ním vypravila do ordinace, potřebovala jsem od něj upřesnit nějaké informace ohledně scénáře. Do té doby jsem u něj nikdy nebyla sama. Pokaždé jsem tam jezdila se členy štábu. V tomto případě mi sám navrhl, ať přijdu do Modré laguny, tedy do jeho ordinace v Praze 6.

Tehdy se jeho chování vůči vám změnilo?

Signály po příchodu do ordinace jsem ještě nevyhodnotila jako varovné. Až později mi došlo, že to celé připravil. Po mém příchodu poslal sekretářku domů, když odešla, tak zamkl. A nevšimla jsem si, jestli si klíče bere, nebo jestli zůstaly v zámku. Říkala jsem si, proč zamyká. Napadlo mě, že asi chce, abychom měli klid na práci, aby mu do ordinace nechodili lidé z ulice. Dál jsem to neřešila. Měla jsem pak jít na rande a těšila se na něj. Chtěla jsem to s doktorem Cimickým rychle vyřešit a jít pryč.

Co se dělo poté, co zamkl dveře? 

Šli jsme do pracovny, kde mi řekl mi, že vypadám strašně. Já se cítila dobře, on mě ale začal přesvědčovat, že se mnou něco je. Říkal, že jsem úplně sevřená, že mi napíchne jehličky. Když jsem to odmítla, vyzval mě, ať se posadím na sedačku, že mi povolí ztuhlá záda. Říkala jsem si, že jako doktor na mě třeba něco vidí, co já nevnímám, a taky jsem se těšila na to rande a on to zdržoval. Sedla jsem si, on si sedl za mě. V tu chvíli to začalo. Sáhl mi na záda, pak mě chytil za prsa a snažil se mi jazykem proniknout do úst. Když jsem ho odstrčila, klekl si přede mě a začal mi recitovat báseň o Šípkové Růžence. Říkal mi “ty moje Šípková Růženko”. Napadlo mě, že se snad pomátl. Nevěděla jsem, co dělat, netušila jsem, kam to celé povede, jestli mě nechce třeba znásilnit. Byla jsem vyděšená a v šoku.

Pokusila jste se uniknout z pokoje?

V hlavě jsem měla klíče, snažila jsem se rozpomenout, jestli si je vzal, nebo jestli zůstaly v zámku. Pořád jsem ho sledovala, zvažovala, jestli mám vyběhnout z ordinace. Ale co když bude zamčeno? Tak jsem mu řekla, že jsem klaustrofobik a ta situace mi nedělá dobře, že musím jít ven na vzduch. 

Jak na to reagoval? Recitoval pořád, nebo už mluvil racionálně?

Pořád recitoval, nebo se na mě vrhal. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, bylo to nejméně deset minut. Zároveň jsem si říkala, že to je můj kolega, doktor. Vůbec mi nedávalo smysl, co se děje. A bála jsem se, aby mě neznásilnil. Nakonec jsem se začala třást a opakovala, že jsem klaustrofobik. Řekl, že můžu jít. Dokonce mi nabídl, že mě doprovodí na autobus. Vzala jsem si věci a pádila po schodech dolů. Přišel tam a otočil klíčem. Ještě něco říkal, ale já jsem vylétla z domu a došla sama na autobus. 

Odjela jste na to rande?

Ano, jela jsem za svým tehdejším přítelem. Hned poznal, že se něco stalo, bylo to na mně vidět. Když jsem mu to vylíčila, řekl mi, že si ho najde a dá mu co proto. To mi nepřišlo jako dobrý nápad, bála jsem se, že se to obrátí proti němu.

Zůstala jste s Cimickým po této zkušenosti ještě v kontaktu?

Krátce poté bylo natáčení pořadu. Když jsem ho uviděla, udělalo se mi strašně špatně, chtělo se mi zvracet. Šla jsem za režisérem a řekla mu, že je mi zle, a nastínila mu, co se odehrálo. Už jen představa, že si vedle Cimického sednu, nepřipadala v úvahu. Režisér mi řekl, ať si vezmu věci a jdu domů, že to chápe. Tvůrcům pořadu jsem pak oznámila, že pořad dál moderovat nebudu. Úplně jsem se od něj odstřihla, ani nevím, jestli dál pokračoval.

Jenže na policii jste se neobrátila ani později. Proč? 

Pochopila jsem, že Cimický je velký manipulátor. Tvrdil mi, že je mi špatně, přitom se mě jen snažil dostat na pohovku. Je to uznávaný, mediálně známý doktor. Viděla jsem, že když se proti němu postavím, shodí moje obvinění ze stolu, udělá ze mě blázna, který si to celé vymyslel. Byl by toho schopen. Cítila jsem to, když jsem ho po útoku potkala na natáčení. Pozdravil mě a dělal, že se nic nestalo, dokonce žertoval. Policisté se začali zabývat případem teď. Já čekám, jestli se mi ozvou. 

Proč jste se teď, po dvaceti letech, rozhodla vaši zkušenost zveřejnit? 

Když se jako první ozvala zpěvačka Jana Fabiánová, říkala jsem si, že bych ji měla podpořit. Že budeme dvě s podobnou zkušeností. Pak jsem viděla pořad 168 hodin, který zveřejnil další výpovědi Cimického pacientek. On vše popřel, navíc se ho zastal sexuolog Radim Uzel. Snažili se, aby ty ženy působily nedůvěryhodně. Já jsem ale jeho bývalá kolegyně, nikoliv pacientka. Řekla jsem si, že můj hlas jim přidá věrohodnosti. Nikdo o mně nemůže říct, že jsem brala léky nebo že nejsem psychicky v pořádku. Hlavní impuls byl podpořit ty ženy. 

Co říkáte na to, že má Cimický dostat státní vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana?

Myslím, že představa, že si jde pro ocenění, všechny ženy s touto zkušeností s ním nadzvedla ze židlí. Dívat se, jak dostává vyznamenání, když víte, co vám udělal? Je úplně do nebe volající, že nemá ani sebereflexi, aby ocenění odmítl. Možná bychom jinak mlčely dál a nenašly odvahu promluvit. Asi každá z nás na ten zážitek chtěla zapomenout. To je normální zdravá reakce. Vlastně nás tak vyprovokoval, abychom to být nenechaly.

Říkala jste, že jste s Cimickým pracovala zhruba rok. Během té doby bylo všechno v pořádku? Neměl už dřív například nevhodné narážky?

Ne, nikdy. Choval se naprosto profesionálně. Byl si velmi jistý svou pozicí. Moc dobře si uvědomoval a dával mi najevo, že je odborník a já ta, co ho zpovídá. Jeho postoj ke mně byl až otcovsko-dědečkovský. Nikdy nepřekročil profesionální hranici. Proto mě nenapadlo, že by k napadení mohlo dojít. 

Jaké reakce po zveřejnění vaší zkušenosti dostáváte?

Mám podporu obou dcer, manžela i rodičů. Cítím i podporu od veřejnosti. Lidé mi píšou, že je potřeba o tom i po takové době mluvit. Já si tehdy myslela, že se to stalo jenom mně. Že to byl ojedinělý případ jeho selhání. Nevěděla jsem o dalších ženách. Kdybychom se ozvaly, bylo by to tvrzení proti tvrzení. On si dával pozor, aby u toho nikdo jiný nebyl.

Vyhledala jste po tomto zážitku odbornou pomoc?

Ne, vypořádala jsem se s tím sama. Tehdy jsem to řekla jen mému partnerovi a režisérovi pořadu. Hodně jsem přemýšlela, jestli jsem Cimickému nedala nějaký podnět, jestli jsem se nechovala nevhodně nebo třeba nebyla nevhodně oblečená. Pořád jsem řešila, co byl spouštěč jeho chování. Ale pak mi došlo, že to měl dopředu připravené, přemýšlel, jak nade mnou získat převahu. Nezáleželo tedy, jestli přijdu v šatech, nebo v roláku. Uvědomila jsem si, že to je zkušený manipulátor. Na tu událost jsem chtěla zapomenout.

A podařilo se vám to za ty roky?

Je to dvacet let, žiju svůj život a už se tím netrápím. Beru to jako zkušenost, kterou předám svým dcerám. Chci, aby věděly, že nikdy není pozdě mluvit o tom, co bolestivého se stalo. Cítím, že doba se změnila - co by se dříve zametlo pod koberec, se dnes otevírá a řeší. A to je dobře.