Ukrajinky žijí v Česku v nejistotě. A Trump si notuje s masovým vrahem Putinem
Publikováno: 10.3.2025
GLOSA / Pracuji jako supervizorka a psychoterapeutka s příchozími ženami z Ukrajiny. To, co u nich vnímám nejsilněji, je životní nejistota. Navenek se snaží být veselé a statečné. Možná, že slovo „snaží se“ není výstižné. Ony prostě jsou ve velké většině veselé, hrdé, statečné, odolné a takové chtějí být i nadále také u nás. To je jejich jistota, to nechtějí měnit. Zvláště, když všechno kolem nich je již skoro tři roky plné nejistoty. Vnímám intenzivně jejich nejistoty i jejich otázky s tím spjaté. Jestli a kdy skončí válka? Jestli a kdy budu zase spolu s rodinou? Jaké „novosti“ zase uslyším zítra ráno – raketa nám zničí dům, budou zranění v civilních domech, přiletí drony? Přežijí moji blízcí mrazy již třetí zimy? Bez elektřiny? Když vážně onemocní již starší teta, či tatínek – pomůže jim někdo, seženou léky? S mámou si každý den, když je spojení, voláme. Slíbila, že přijede, říkala ale, že pohřbená chce být doma. Přes dva roky jsme se s mámou neviděly. Když sem z Charkova přijede, ucítí, že už není okolní společností tak vítaná, jako jsem byla přijatá v roce 2022 já? Zvládne to, když je tak vyčerpaná? Dokážu schovat před dětmi, před našimi, před sebou své stresy, úzkosti, které mě budí v noci? Co moje děti? Ty tady dospívají, prožívají pubertu, první lásky. Od 18 let jsou registrovaní jako rezervisté do ukrajinské armády. Nejstaršímu synovi je 18 a již neriskneme, aby jel domů za tátou. Nepustili by jej zpátky. Moc se mu stýská. Dcera se nedostala na střední školu, učí se online na Ukrajině,…