Umění Jiřího Beránka má velké poselství a brzy bude doceněno

<p><img width="875" height="561" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/01/Snimek-obrazovky-2021-01-26-v-19.43.02.png" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/01/Snimek-obrazovky-2021-01-26-v-19.43.02.png 875w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/01/Snimek-obrazovky-2021-01-26-v-19.43.02-300x192.png 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/01/Snimek-obrazovky-2021-01-26-v-19.43.02-768x492.png 768w" sizes="(max-width: 875px) 100vw, 875px" /></p>V úterý v poledne zemřel sochař Jiří Beránek. Odešel výtvarník, který bez okázalé oslavy tvořil krásná a velká díla a jako vysokoškolský profesor naučil desítky studentů zhodnotit jejich talent. Vytvářel přitom inspirativní a zábavné prostředí, v němž mladí lidé mohli k umění přistupovat svobodně a bez diktátu dobové módy. Beránek kladl důraz na zvládnutí řemesla, na poctivou práci s konkrétní hmotou a na upřímné autorské vyjádření bez stopy kýče a předstírání, jakého jsou v moderním výtvarném umění smutné tuny. Beránek se narodil v roce 1945 v jihočeské vesnici Borkovice v rodině lesníka a správce schwarzenberské Šumavy. Ze svých nejranějších dětských zážitků rád vyprávěl o rámusu koňských kopyt na kočičích hlavách, když sedláci přijížděli do Veselí nad Lužnicí na nedělní mši. Pak sedláci zmizeli a s nimi zmizeli i okovaní koně před veselským kostelem. Jirkovi z toho zážitku zůstal vztah ke koním, ke kovu a ke kameni. Imaginace kovu a kamene ho provázela celý život. A po otci měl vztah ke stromům a ke dřevu. Na jeho zahradě na samotném východním okraji Prahy se stále v aleji ovocných stromů pase několik koní. Kolem jsou naskládané kmeny připravené na sochy. Když Michelangelo tvořil sochy z carrarského mramoru, říkal, že své postavy z kamene osvobozuje. Jiří Beránek osvobozoval své sochy z kmenů stromů. Zároveň ctil kámen jako nejsilnější projev času v celém vesmíru a rád tvořil vysoké dolmeny, které jako starý Kelt umísťoval do krajiny. Miloval kovy, které mají stejně hluboký původ a navíc jsou tvárné v ohni. Vedle dřeva a kamene pracoval také s hlínou, s blátem a s rašelinou. Umění Jiřího Beránka se váže k tomu, co je na tomto světě opravdové, k materiálům, které tu jsou od věků a navěky tu budou. Jeho život se řídil přírodou a jeho nejbližším kamarádem byl vepř Kvído, kterému každý večer s láskou připravoval jeho milované pomeje. A na ryby chodil zásadně jako pytlák. V noci na sumce. Výtvarné nadání prokázal Jiří Beránek už jako kluk. Vychodil střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí a po krátkých peripetiích studoval od roku 1965 na Akademii výtvarných umění. Byl žákem sochaře Vincence Makovského, který se sice znectil bolševickými díly, ale zároveň ovládal řemeslo a vedl studenty ke kreativitě včetně abstraktní tvorby. Jiří tehdy rozvinul svůj talent v kresbě, ve figurativní soše a také v grafice. V létě magického roku 1968 pak projezdil Itálii stopem a na Sicílii spal často v seně. Později se ukázalo, že si z Itálie odnesl také respekt ke vznešenosti umění renesance. Seděl jsem s Jirkou asi sedm hodin pod jezdeckou sochou Gattamelaty od Donatella a červené víno nám prýštilo i z nehtů. Pochopení naprostého mistrovství v proporcích, technické dokonalosti a navíc té neobyčejné velikosti gesta už nemůže být důkladnější. Jirka stál pod Donatellovou sochou a vysvětloval mi do detailu o jakou šlo v roce 1453 velikou akci a jak ji mám v kontextu naší doby rozumět. Jiřího život byl silně svázaný s osudem národa. V roce 1969 vytvořil několik návrhů na pomník Jana Palacha, ale nebylo možné takové dílo realizovat. Pak odešel do lesů kolem Luhačovic, žil na samotách a poprvé zažil tajemství landartu, když na protější stráni vytvořil v pastvině dílo z odlišné trávy. Jako pravěký umělec, který vytvořil Dlouhého muže z Wilmingtonu. Dusno normalizace pak prožil v lesích a v močálech, kde usiloval o umělecké vyjádření osamoceného člověka, který žije ve vzdoru. Tento vzdor neměl politický smysl v prvním plánu. Mimoběžnost s výtvarným provozem režimního údělu byla u Beránka tak dokonalá, jako třeba u Mikuláše Medka. Nebylo o čem vyjednávat a co zkoušet. Beránek neměl možnost se uplatnit v oficiálních galériích až do vystoupení legendární skupiny „12/15 Pozdě, ale přece“. S touto skupinou, kde se projevili další vynikající výtvarníci, se ale silně identifikoval. Patří sem kupříkladu malíř Petr Pavlík, Václav Bláha, Jaroslav Dvořák, Ivan Kafka, Vladimír Novák, Michael Rittstein, Tomáš Švéda, Kurt Gebauer, Jiří Načeradský a Jiří Sopko. Jejichu výstava v kolodějské jízdárně měla přelomový ráz, přišlo sem na 12 tisíc návštěvníků a předznamenala osvobození výtvarných umělců i celého národa. Po revoluci zažil Beránek satisfakci, ale také velké zklamání. Jeho rozměrná instalace, která evokovala útočiště v Noemově arše, zdobila celé léto v roce 1998 centrum prestižní pařížské čtvrti La Défense. Obdobně velkou instalaci měl beránek i na pražském Václavském náměstí. Když se ale připravovala jeho souborná výstava v pražském Belvedéru, tak se proti němu postavili konkurenční výtvarníci a již hotovou instalaci zarazili s pokoutním sdělením, že Jirkovo umění smrdí. Beránek totiž vystavoval rozměrné sochy z rašeliny. Podstatou byly přitom zřejmě politické spory, neboť Beránek sympatizoval s ODS, zatímco Belvedér měli pod kontrolou příznivci Václava Havla. Tím není řečeno, že by Beránek stál na jedné či druhé straně barikády s nějakou zvláštní vehemencí. Jeho myšlení stálo vysoko nad těmito spory. Zatímco si ale jeho díla kupovali na své zahrady miliardáři, tak on začal narážet v oboru výtvarného umění na nepochopení a nesoulad. Do popředí se totiž dostávali módní a progresivistické styly. Kdo nedělal videoart a takzvané mediální umění, ten jako by nebyl. Prázdnota tohoto proudu přitom duněla napříč Evropou a Beránek tou módou pohrdal celou svojí bytostí. Tehdy Jirku sice prezident jmenoval profesorem, ale on se přitom ocitl opět v opozici. Nesoulad s módní vlnou výtvarníků nakonec donutil Jiřího k tomu, že opustil Umprum a přesídlil do Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Svoboda ale dala Beránkovi možnost uskutečnit řadu jeho snů. Na přelomu století dostal na hraní haly karlínské továrny ČKD a vytvořil zde šokující instalaci z obrovských kmenů, které skoro křičely do prázdna tovární haly. Náhle zde vznikl i večer s herci pantomimy z divadla Ctibora Turby, něco, co nebylo nikde na plakátech, nemělo to žádný marketing a Jirkovi studenti říkali, že nejlepší výstavy jejich profesora vznikají na základě šeptandy. Existenciální rozměr umění Jiřího Beránka mu předurčil pobyt v undergroundu i v letech svobody. Sestup a úpadek české demokracie v éře Miloše Zemana a Andreje Babiše ho proto potkal připraveného. Žil něčím daleko důležitějším, aniž by byl občansky pasivní. Je pro mě jako pro Jirkova přítele velmi těžké vyjádřit úsudek o významu jeho díla. Jsem automaticky v podezření, že si Jirku chci přivlastnit. Přitom jsem ve skutečnosti porozuměl jen určitým výsekům jeho práce. Opravdovými odborníky na dílo Jiřího Beránka jsou zejména doktorka Silvie Stanická ze zlínské univerzity a Richard Drury, nejlepší propagátor českého moderního výtvarného umění a nejvášnivější Čech mezi všemi Brity, co u nás žijí. Oni dobře ví, o jaký jde poklad. Třebaže povodeň v roce 2002 zničila ve zbraslavském depozitáři část Jirkových děl, třebaže nepochopení litoměřického zastupitelstva stálo za zničením jeho sochy na schodech k Labi a třebaže Jirkův Ježíš na hřbitově v Kolodějích po dvaceti letech spadl a jako by odešel. Jirka řekl, že se jeho Kristus už nemohl na naši situaci dívat. Byla to socha ve stylu existenciálního umění konce 20. století. Jirka nepracoval v podřízenosti Albertu Giacomettimu, ale je s ním spojený některými životními pocity. Jiří Beránek je velkým fenoménem českého výtvarného umění v době po informelu, v době po surrealismu, v době hledání figury v její naprosté opuštěnosti a nové abstrakce. Jiří Beránek chápal hluboký smysl domova a smysl útočiště, komůrku ke schovce, domeček pro Kvída, kutloch člověka, prostor pro lidskou důstojnost. Byl jsem s profesorem Jiřím Beránkem na mnoha místech Evropy. Vážím si toho, že jsem měl tu možnost a tu příležitost si od něj vyslechnout klíčové kapitoly z dějin umění a ze samotného smyslu tvůrčí práce. Bylo to víc než Pijoan a Gombrich. Bylo to skvělé. A navíc nám chutnalo suché moravské a rakouské víno. Dílo Jiřího Beránka bude pochopené a oceněné postupně a nikoli najednou. Protože se zcela vymyká dobovým módám a jakýmkoli tendencím k šoubyznysu. Ale doba, kdy toto dílo bude po zásluze oceněno, už přichází.

#Hlavní stránka #Kultura #kultura #sochařství

Publikováno: 27.1.2021

V úterý v poledne zemřel sochař Jiří Beránek. Odešel výtvarník, který bez okázalé oslavy tvořil krásná a velká díla a jako vysokoškolský profesor naučil desítky studentů zhodnotit jejich talent. Vytvářel přitom inspirativní a zábavné prostředí, v němž mladí lidé mohli k umění přistupovat svobodně a bez diktátu dobové módy. Beránek kladl důraz na zvládnutí řemesla, na poctivou práci s konkrétní hmotou a na upřímné autorské vyjádření bez stopy kýče a předstírání, jakého jsou v moderním výtvarném umění smutné tuny. Beránek se narodil v roce 1945 v jihočeské vesnici Borkovice v rodině lesníka a správce schwarzenberské Šumavy. Ze svých nejranějších dětských zážitků rád vyprávěl o rámusu koňských kopyt na kočičích hlavách, když sedláci přijížděli do Veselí nad Lužnicí na nedělní mši. Pak sedláci zmizeli a s nimi zmizeli i okovaní koně před veselským kostelem. Jirkovi z toho zážitku zůstal vztah ke koním, ke kovu a ke kameni. Imaginace kovu a kamene ho provázela celý život. A po otci měl vztah ke stromům a ke dřevu. Na jeho zahradě na samotném východním okraji Prahy se stále v aleji ovocných stromů pase několik koní. Kolem jsou naskládané kmeny připravené na sochy. Když Michelangelo tvořil sochy z carrarského mramoru, říkal, že své postavy z kamene osvobozuje. Jiří Beránek osvobozoval své sochy z kmenů stromů. Zároveň ctil kámen jako nejsilnější projev času v celém vesmíru a rád tvořil vysoké dolmeny, které jako starý Kelt umísťoval do krajiny. Miloval kovy, které mají stejně hluboký původ a navíc jsou tvárné v ohni. Vedle dřeva a kamene pracoval také s hlínou, s blátem a s rašelinou. Umění Jiřího Beránka se váže k tomu, co je na tomto světě opravdové, k materiálům, které tu jsou od věků a navěky tu budou. Jeho život se řídil přírodou a jeho nejbližším kamarádem byl vepř Kvído, kterému každý večer s láskou připravoval jeho milované pomeje. A na ryby chodil zásadně jako pytlák. V noci na sumce. Výtvarné nadání prokázal Jiří Beránek už jako kluk. Vychodil střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí a po krátkých peripetiích studoval od roku 1965 na Akademii výtvarných umění. Byl žákem sochaře Vincence Makovského, který se sice znectil bolševickými díly, ale zároveň ovládal řemeslo a vedl studenty ke kreativitě včetně abstraktní tvorby. Jiří tehdy rozvinul svůj talent v kresbě, ve figurativní soše a také v grafice. V létě magického roku 1968 pak projezdil Itálii stopem a na Sicílii spal často v seně. Později se ukázalo, že si z Itálie odnesl také respekt ke vznešenosti umění renesance. Seděl jsem s Jirkou asi sedm hodin pod jezdeckou sochou Gattamelaty od Donatella a červené víno nám prýštilo i z nehtů. Pochopení naprostého mistrovství v proporcích, technické dokonalosti a navíc té neobyčejné velikosti gesta už nemůže být důkladnější. Jirka stál pod Donatellovou sochou a vysvětloval mi do detailu o jakou šlo v roce 1453 velikou akci a jak ji mám v kontextu naší doby rozumět. Jiřího život byl silně svázaný s osudem národa. V roce 1969 vytvořil několik návrhů na pomník Jana Palacha, ale nebylo možné takové dílo realizovat. Pak odešel do lesů kolem Luhačovic, žil na samotách a poprvé zažil tajemství landartu, když na protější stráni vytvořil v pastvině dílo z odlišné trávy. Jako pravěký umělec, který vytvořil Dlouhého muže z Wilmingtonu. Dusno normalizace pak prožil v lesích a v močálech, kde usiloval o umělecké vyjádření osamoceného člověka, který žije ve vzdoru. Tento vzdor neměl politický smysl v prvním plánu. Mimoběžnost s výtvarným provozem režimního údělu byla u Beránka tak dokonalá, jako třeba u Mikuláše Medka. Nebylo o čem vyjednávat a co zkoušet. Beránek neměl možnost se uplatnit v oficiálních galériích až do vystoupení legendární skupiny „12/15 Pozdě, ale přece“. S touto skupinou, kde se projevili další vynikající výtvarníci, se ale silně identifikoval. Patří sem kupříkladu malíř Petr Pavlík, Václav Bláha, Jaroslav Dvořák, Ivan Kafka, Vladimír Novák, Michael Rittstein, Tomáš Švéda, Kurt Gebauer, Jiří Načeradský a Jiří Sopko. Jejichu výstava v kolodějské jízdárně měla přelomový ráz, přišlo sem na 12 tisíc návštěvníků a předznamenala osvobození výtvarných umělců i celého národa. Po revoluci zažil Beránek satisfakci, ale také velké zklamání. Jeho rozměrná instalace, která evokovala útočiště v Noemově arše, zdobila celé léto v roce 1998 centrum prestižní pařížské čtvrti La Défense. Obdobně velkou instalaci měl beránek i na pražském Václavském náměstí. Když se ale připravovala jeho souborná výstava v pražském Belvedéru, tak se proti němu postavili konkurenční výtvarníci a již hotovou instalaci zarazili s pokoutním sdělením, že Jirkovo umění smrdí. Beránek totiž vystavoval rozměrné sochy z rašeliny. Podstatou byly přitom zřejmě politické spory, neboť Beránek sympatizoval s ODS, zatímco Belvedér měli pod kontrolou příznivci Václava Havla. Tím není řečeno, že by Beránek stál na jedné či druhé straně barikády s nějakou zvláštní vehemencí. Jeho myšlení stálo vysoko nad těmito spory. Zatímco si ale jeho díla kupovali na své zahrady miliardáři, tak on začal narážet v oboru výtvarného umění na nepochopení a nesoulad. Do popředí se totiž dostávali módní a progresivistické styly. Kdo nedělal videoart a takzvané mediální umění, ten jako by nebyl. Prázdnota tohoto proudu přitom duněla napříč Evropou a Beránek tou módou pohrdal celou svojí bytostí. Tehdy Jirku sice prezident jmenoval profesorem, ale on se přitom ocitl opět v opozici. Nesoulad s módní vlnou výtvarníků nakonec donutil Jiřího k tomu, že opustil Umprum a přesídlil do Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Svoboda ale dala Beránkovi možnost uskutečnit řadu jeho snů. Na přelomu století dostal na hraní haly karlínské továrny ČKD a vytvořil zde šokující instalaci z obrovských kmenů, které skoro křičely do prázdna tovární haly. Náhle zde vznikl i večer s herci pantomimy z divadla Ctibora Turby, něco, co nebylo nikde na plakátech, nemělo to žádný marketing a Jirkovi studenti říkali, že nejlepší výstavy jejich profesora vznikají na základě šeptandy. Existenciální rozměr umění Jiřího Beránka mu předurčil pobyt v undergroundu i v letech svobody. Sestup a úpadek české demokracie v éře Miloše Zemana a Andreje Babiše ho proto potkal připraveného. Žil něčím daleko důležitějším, aniž by byl občansky pasivní. Je pro mě jako pro Jirkova přítele velmi těžké vyjádřit úsudek o významu jeho díla. Jsem automaticky v podezření, že si Jirku chci přivlastnit. Přitom jsem ve skutečnosti porozuměl jen určitým výsekům jeho práce. Opravdovými odborníky na dílo Jiřího Beránka jsou zejména doktorka Silvie Stanická ze zlínské univerzity a Richard Drury, nejlepší propagátor českého moderního výtvarného umění a nejvášnivější Čech mezi všemi Brity, co u nás žijí. Oni dobře ví, o jaký jde poklad. Třebaže povodeň v roce 2002 zničila ve zbraslavském depozitáři část Jirkových děl, třebaže nepochopení litoměřického zastupitelstva stálo za zničením jeho sochy na schodech k Labi a třebaže Jirkův Ježíš na hřbitově v Kolodějích po dvaceti letech spadl a jako by odešel. Jirka řekl, že se jeho Kristus už nemohl na naši situaci dívat. Byla to socha ve stylu existenciálního umění konce 20. století. Jirka nepracoval v podřízenosti Albertu Giacomettimu, ale je s ním spojený některými životními pocity. Jiří Beránek je velkým fenoménem českého výtvarného umění v době po informelu, v době po surrealismu, v době hledání figury v její naprosté opuštěnosti a nové abstrakce. Jiří Beránek chápal hluboký smysl domova a smysl útočiště, komůrku ke schovce, domeček pro Kvída, kutloch člověka, prostor pro lidskou důstojnost. Byl jsem s profesorem Jiřím Beránkem na mnoha místech Evropy. Vážím si toho, že jsem měl tu možnost a tu příležitost si od něj vyslechnout klíčové kapitoly z dějin umění a ze samotného smyslu tvůrčí práce. Bylo to víc než Pijoan a Gombrich. Bylo to skvělé. A navíc nám chutnalo suché moravské a rakouské víno. Dílo Jiřího Beránka bude pochopené a oceněné postupně a nikoli najednou. Protože se zcela vymyká dobovým módám a jakýmkoli tendencím k šoubyznysu. Ale doba, kdy toto dílo bude po zásluze oceněno, už přichází.