Uprchlíkem na Sahaře. Do pouštní oázy prchají tisíce lidí, obklopuje je oceán písku
Přečtěte si reportáž z uprchlického tábora v Mauritánii, kterému pomáhají i peníze z Česka.
Publikováno: 6.11.2021
Mauritánie, od našeho spolupracovníka - Z písku vyrůstají stromy a keře, mezi nimi se táhne souvislá pokrývka pohublé trávy. Okolo periferního mauritánského městečka Bassikounou je totiž voda. A ta je jedním z hlavních důvodů, proč 25 kilometrů odtud v jednom z největších uprchlických táborů světa žije 67 tisíc uprchlíků ze sousedního Mali.
"Z Mali jsme utíkali ve skupině osmnácti lidí, přežili jsme jen dva. Zbytek popravili malijští vojáci," vypráví jeden z uprchlíků s tím, že musí zůstat v anonymitě, protože se bojí odplaty. V táboře Mbera žije už osm let a má sedmičlennou rodinu. Živi jsou z potravinových přídělů UNHCR, někdy se podaří malý přivýdělek jako řízení auta či překládání pro neziskovky.
Jejich rodinný příbytek tvoří několik stanů sestavených z čehokoliv, co je po ruce: z pláten, dek, látek, plechů, proutěných matrací nebo pokroucených klacků. Vedle je malá zahrádka na pěstování zeleniny a jáma pro pálení odpadků. Spalování metr od provizorní kuchyně ilustruje klasické problémy většiny uprchlických táborů po světě, i v Mbeře - dnes čtvrtém největším osídlení v Mauritánii - jsou potíže zajistit základní služby.
Na otázky ohledně bezpečnosti v Mali a návratu do vlasti otec rodiny jen smutně pokyvuje hlavou. "Vždyť je tam válka. Lidé čekají na pomstu, velkým problémem je zlá krev mezi námi všemi. Všichni jsme obětí války," říká.
Konflikt v Mali, často zploštěný na boj s džihádisty, je ve skutečnosti mnohem komplikovanější a chaotičtější, což odnášejí hlavně civilisté sevření mezi různé násilné skupiny a jejich zájmy. Země se začala otřásat po pádu libyjského diktátora Muammara Kaddáfího v roce 2011. Dobře vyzbrojení a vycvičení žoldáci se vraceli domů do Mali, kde na severu vyhlásili nezávislý stát. Nad ním ale brzy převzali moc islámští extremisté a bojovníci z arabských států, včetně těch z al-Káidy. Proti nim následně zakročila francouzská armáda, která měla donedávna v Mali přes pět tisíc vojáků.
Situaci v zemi v poslední době výrazně zkomplikovaly dva vojenské převraty loni v srpnu a letos v květnu. Zda se uskuteční volby naplánované na únor 2022, které měly znovu předat moc do rukou civilistů, nyní není jasné. V říjnu informovaly světové agentury, že zatímco Paříž plánuje stažení poloviny svého kontingentu, malijská junta chce francouzské vojáky nahradit ruskými žoldáky z Vagnerovy skupiny.
Pokračující posilování militantních skupin v Mali a jejich šíření do sousedních zemí, zejména do Burkina Fasa a Nigeru, by mohly al-Káidě a Islámskému státu pomoci vytvořit si nové bezpečné útočiště a destabilizovat postupně celý obrovský region sahelu v sousedství Evropy. Například severní Mali zůstává hlavním tranzitním bodem pro mladé migranty z celé západní Afriky, kteří se chtějí přes Alžírsko nebo Libyi dostat do Evropy.
Slabá ekonomika a nedostatek pracovních vyhlídek navíc vedly mnohé místní k tomu, že si vydělávají obchodováním s migranty či pašováním drog. Konflikt v Mali už donutil opustit domovy téměř dva miliony lidí - a mnozí z nich skončili právě v sousední Mauritánii. Násilí na civilistech se podle nezávislých zpráv dopouštějí všechny strany bojů, včetně armády.
Mám pořád strach
Mauritánská pouštní hranice s Mali měří přes 2200 kilometrů a se svými přímými linkami a pravými úhly je typickým pozůstatkem koloniálních časů. Prostupné pomezí obou států nyní střeží vládní vojáci. Před konfliktem přitom byly různé komunity okolo města Bassikounou zvyklé přes hranici volně přecházet a čile obchodovat - do malijského Timbuktu je to ostatně blíže než do hlavního města Mauritánie. Boje ale všechno změnily a přetrhaly. Pro ovoce a zeleninu pro region je teď nutné cestovat až 1400 kilometrů.
Přímo z malijského Timbuktu jsou i dva běženci, kteří jsou ochotní hovořit s cizinci. Mluvit s bělochy tady, v uprchlickém táboře u Bassikounou, znamená riskovat. Layla Walet Mohamedová a Cheik Emakni jsou jedni z herců vůbec prvního mezinárodně úspěšného mauritánského filmu s názvem Timbuktu režiséra Abderrahmana Sissaka, který popisuje hrůznou tragikomičnost nástupu džihádistů v Mali.
"V táboře jsou nomádi, Berberové, pastevci, chudí lidé. Zbytek mé rodiny zůstal v Mali, ale utekli před konfliktem do Sahary. Já sám se bojím, nevím, zda mě nehledají a neublíží mi," líčí Emakni a dodává, že díky filmu je tu všichni znají. "Mám pořád strach," dodává.
To, že být viděn ve společnosti bělochů je pro obyvatele uprchlického tábora nebezpečné, potvrzuje i Layla Mohamedová. "K sobě domů vás vzít nemohu. Naše situace je choulostivá. Jsme tu zablokovaní, nemůžeme nic dělat," upozorňuje. Při otázce, proč s rodinou odešla z Mali, se rozpláče a nechce dál pokračovat. Oba herci se shodují na tom, že hrůzy jako kamenování zaživa, zobrazené ve filmu Timbuktu, se v Mali skutečně dějí.
Česká stopa v Mauritánii
Asi 25 kilometrů od uprchlického tábora stojí ve městě Bassikounou poliklinika Centre de Santé, je plná lidí hledajících zdravotnickou pomoc. Jsou mezi nimi jak místní, tak uprchlíci, před ordinacemi vysedávají mnohdy celé rodiny. Muži odění v tradičních bílých a modrých tunikách a turbanech, ženy v černých i barevných hidžábech, neposedné děti pobíhají okolo nich.
Oblast, ve které Bassikounou leží, je největším regionem Mauritánie, příchod uprchlíků tu populaci zdvojnásobil. Malé zdravotnické středisko ve městě tak nyní spádově slouží celkem 150 tisícům lidí. Místnímu zdravotnictví už dva roky pomáhá český vládní program MEDEVAC, který v místě uskutečňuje humanitární organizace Světový luterský svaz (LWF) s podporou české Diakonie.
Šéf mauritánské kanceláře LWF Moussa Gandega potvrzuje, že pomoc je místními lidmi velmi vítaná. "Je opravdu namístě. Zdravotníci tady doposud neměli rentgen, ultrazvuk či nemohli dělat rozbory krve. Pacienti museli i kvůli zubaři jezdit stovky kilometrů. Nyní se udělá vše přímo ve městě, což šetří nejen peníze a čas lidí, ale hlavně jejich zdraví," zdůrazňuje.
Ještě donedávna přitom byla situace složitá. "Zničili jsme postupně pět sanitek, jezdil jsem pořád tisíce kilometrů tam a zpět špatnou cestou v poušti," uvádí řidič zdravotnického centra. Nemocní lidé museli být mnohdy převáženi do 200 kilometrů vzdáleného města Nema, v horším případě až 1400 kilometrů do hlavního města Nuakšottu.
Doktor Mohamed Mahmoud, jeden z lékařů polikliniky v Bassikounou, popisuje, co se díky české pomoci ve středisku podařilo vybudovat. Ukazuje nově vyvolané rentgenové snímky, které už brzy lékaři budou moct v digitální podobě posílat místním pacientům do mobilů, aby je měli kdykoliv k dispozici pro jiné doktory. V laboratořích je i další vybavení jako ultrazvuk nebo přístroje na analýzu krve.
Mahmoud si povzdechne, že teď by bylo potřeba personálu víc. Podobně jako čeští lékaři je i on v současnosti přetížený, pro mnoho lidí je jeho léčba jedinou šancí na uzdravení. "Máme rozhodně více práce a pacientů, než když jsme tato vyšetření nemohli dělat. Péče je ale podstatně lepší, a dokonce k nám teď jezdí i pacienti z hlavního města provincie," dodává.
Reportáž vznikla díky podpoře Diakonie ČCE.