Úspěšná cesta Pobaltí z ruského sevření zpět do svobodné Evropy
Publikováno: 26.2.2024
ANALÝZA / V kontextu války Ruska proti Ukrajině je důležité sledovat dění ve státech, které si nesou z minulosti „sovětskou zátěž“, ale jsou oproti Ukrajině „napřed“ z hlediska vyrovnání se s touto tragickou minulostí. Lídry jsou v tomto směru především Estonsko, Lotyšsko a Litva. Pobaltské státy jsou pravděpodobně jedinou součástí někdejšího Sovětského svazu, jíž se od sovětského dědictví podařilo odpoutat ve všech podstatných společenských, hospodářských, politických a právních ohledech. Sovětské dědictví se tu omezuje spíše na historické bádání, náměty pro literární a filmovou tvorbu, muzejní expozice či turistické kuriozity. Pro nás Evropany představuje Pobaltí z kulturního pohledu nejvýchodnější část evropského makroregionu. Takto na trojici pobaltských států nahlíží i autoři vymezující světové geografické makroregiony a regionální zařazení Pobaltí na východní okraj Evropy „vychází“ také podle konceptu střetu civilizací amerického politologa Samuela Huntingtona. V Pobaltí se prolíná západní a východní křesťanství (a v rámci toho západního pak římskokatolický a protestantský svět). Na rozhraní Ruska a Evropy Během posledního zhruba tisíce let můžeme sledovat, jak se sféry vlivu okolních mocností v baltském regionu posouvaly. Zapomenutý a neznámý kout Evropy, na jehož území v představách Evropanů dlouho „žili lvi“, se zhruba do 13. a 14. století udržel jako poslední evropské území, kam se nerozšířilo křesťanství. V prvním tisíciletí převažoval východní vliv a dominance obchodu s tehdejšími východními knížectvími v čele s Kyjevskou Rusí a pozdějšími „městskými státy“ Novgorodem a Pskovem. Současně platí, že Pskov a Novgorod udržovaly intenzivní kontakty s Evropou zejména prostřednictvím Baltského moře, později i Hanzy. Žádný z východních států však území Pobaltí neovládal. To ostatně platí také pro rané snahy o christianizaci Pobaltí, které…