V Buči i po roce mají lidé strach. Často se mi chce brečet. Zapomenout nejde, říká žena, kterou vyznamenal Zelenskyj
Publikováno: 20.11.2023
REPORTÁŽ / Ljudmila Skakalova, záchranářka z ukrajinské Buči, dostala letos na jaře vyznamenání od prezidenta Volodymyra Zelenského. Zůstala v místní nemocnici i během ruské okupace, aby mohla pomáhat lidem, kteří nestihli nebo nemohli odejít. Je pozdní odpoledne, slunce pomalu klesá a jeho dlouhé paprsky dopadají na vraky ruských tanků postahované na louku mezi silnicí a lesem. Mládež z Buči a Irpině sem chodí na cigáro nebo na rande, protože tady, mezi vraky, nejsou miny, kdežto všude okolo v lese ano. Slavná Nádražní ulice v Buči, která se stala symbolem zkázy po příchodu ruského světa do okolí Kyjeva, už je celá nově opravená – navenek to už tady vypadá skoro normálně. Zapomenout na to, co se odehrálo, je lákavé a místní by si to snad i přáli. Nemyslet na to, kdo všechno zmizel, zapomenout na strach, na to, že kousek odtud mučili jejich sousedy. Zapomenout na místa, kde byly hromadné hroby… Jenže uzdravit lidské trauma je mnohem těžší než opravit ulice. Je těžké zůstat, když právě tady, ve vašem domově, se vám stalo to nejhorší. Je těžké odejít, protože obrazy, které míváte každý večer před očima, si ponesete všude s sebou. Nechtěli jsme věřit, že začala válka „Jako každé ráno jsem se vloni 24. února chystala do práce, když v tom mi volá kamarádka z Ameriky, že začala válka. Ten den se ale ještě nic nedělo,“ říká Ljudmila. „Teprve od 25. února nám vozili do nemocnice první raněné vojáky a my pochopili, že válka opravdu začala, že je to realita. Když jsem…