V Kolodějích proběhlo rozloučení se sochařem Jiřím Beránkem

<img width="875" height="561" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/01/Snimek-obrazovky-2021-01-26-v-19.43.02.png" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="archiv" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/01/Snimek-obrazovky-2021-01-26-v-19.43.02.png 875w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/01/Snimek-obrazovky-2021-01-26-v-19.43.02-300x192.png 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/01/Snimek-obrazovky-2021-01-26-v-19.43.02-768x492.png 768w" sizes="(max-width: 875px) 100vw, 875px" />Minulý týden zemřel po těžké nemoci sochař Jiří Beránek. Ve středu se konalo v kolodějském kostele rozloučení, na němž mj. zazněly dvě smuteční řeči. Tu první napsal sochařův syn Šimon a přečetla ji herečka Dana Batulková. Druhou přečetl výtvarný kritik a historik umění Richard Drury. Jiří Beránek vyučoval na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara v Plzni. Dříve vyučoval mladé sochaře na Umprum, neboli Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Na veřejnou scénu mohl po letech potlačování svobodné umělecké tvorby vstoupit až se skupinou podobně postižených umělců pod hlavičkou "12/15 Pozdě, ale přece". Bylo mu 75 let. Smuteční řeč Šimona Beránka: Odešel jsi po statečném boji se zákeřným nepřítelem se ctí a důstojností. Jako statná vrba, která byla parazitem vykořistěná. Avšak kořeny zůstávají věčné, tak jako tvůj odkaz, tvé poselství. Doufám, že už jsi doplul na druhý břeh, kde opět rozkvétáš a tvoříš. Děkuji, že jsi mi dal volnost, svobodu a inspiroval jsi mě v přesahu krajiny do duchovního života a harmonického soužití s ní. Doufám, že tvá tvorba spatří světlo světa a bude se o ní diskutovat a inspirovat i další. Tvé dílo koresponduje s přírodou, povznáší, zviditelňuje a rekultivuje zapovězená a zaniklá místa. Nadstavbou díla je přesah věčného životního cyklu, že i z odřezků při osekávání zetleje rašelina, ze které vzejde nový život, který podpoří rozvoj biodiverzity. Příroda by nám neměla být lhostejná. Maják již svítí na poplach. Tak jako ses o to zasloužil ty. Rekultivoval a činil, nikoliv přihlížel. Děkujeme Ti. Dals nám rozhled i volnost tvorby. Přivedl nás na správnou cestu. Zůstáváš v nás. Smuteční řeč Richarda Druryho: Těžko se v této smutné chvíli hledají slova, schopná pojmout pravou podstatu, pravou hodnotu života a díla Jiřího Beránka. Jiří totiž nebyl součástí světa jednoduchých definicí. Odmítal se zařazovat do proudů uchopitelných snadnými slovy či módní terminologií. Pojal své působení, své postoje, svou tvorbu jako výpověď svého vlastního nitra. A bylo to nitro senzibilní, nitro, které soustředěně reflektovalo obzory civilizační paměti. V tom spočívalo absolutní zrcadlení tvůrce a jeho projevu, ve smyslu hmatatelného „ohniska vědomí“ o věčném dialogu mezi člověkem a přírodou v krajině. Můžeme říci, že Jiří nebyl ani tak formálním umělcem, jako spíše myslitelem, jenž své úvahy zhmotňoval v pracích, které nebyly formálními sochami, ale spíše mlčícími bytostmi, které vyrůstaly z kořenů v přírodě a v lidské kontinuitě. Stejně tak jako Jiří sám patřil spíše do samoty lesa nežli do výtvarného salonu, patří jeho díla spíše na uzlové body lidského počínání v krajině nežli na podstavce ve výstavní síni. Rámec Jiřího života byl určen osudem jeho generace. Byla to generace, která do sebe vstřebávala silné kulturní impulzy díky relativní volnosti poznávání během šedesátých let. Byla to generace, která prožila bolest z oběti svého vrstevníka Jana Palacha. Byla to generace, která se v průběhu sedmdesátých let lidsky, umělecky a komunitně formovala v období tuhé normalizace, jež ji důkladně odřízla od světového uměleckého dění. Navzdory nátlakům takto nastaveného společenského ovzduší si Jiří sveřepě razil nezávislou cestu, jakou jemu (i některým jiným umělcům) onen dobový útlak možná paradoxně „dopřál“. Vytvořil si pro sebe cenný prostor svobody, který pak s hrdostí bránil až do konce. Velkou, dlouholetou úlohu u Jiřího Beránka hrál jeho „ateliér pod širým nebem“, čímž myslím volnou zahradu rodiny Beránkovy zde v Kolodějích, odkud byly kdysi velkorysé výhledy do dálek. Tato pozemská „rajská zahrada“ pro Jiřího představovala svrchovaný tvůrčí prostor, kde mohl pracovat v bytostné spjatosti s přírodními silami růstu, rozkladu a zániku. Zahrada mu byla místem k rozjímání, ale i pro důvěrný rodinný život a pro přátelské setkávání s nejbližšími. Mezi stromy, domácími zvířaty a sochařskými díly v různých stadiích „návratu k přírodě“ působil Jiří vždy jako člověk ve svém živlu. Vedle nezaměnitelného sochařského projevu, jímž Jiří obohacoval společné tvůrčí svědectví volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, nelze opomenout jeho významné pedagogické působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a poté na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Jiří byl bezesporu profesorem vyhraněného charakteru, což jistě nemuselo konvenovat studentům zvyklým na jemnější, kompromisnější způsob zacházení. Zato byl Jiří pro řadu mladých lidí a budoucích tvůrců postavou inspirativní, přejícím souputníkem na cestě ke zdrojům závažných lidských témat a duchovně kulturních projevů. Jiří v sobě měl evropské kořeny. Jeho byli Etruskové, jeho byly kykladské sošky. Jeho byl francouzský existencialismus a Alberto Giacometti. Avšak možná nejvíce byl jeho domov, rodná půda – to, co jednou v New Yorku, ve chvilce stesku po domově láskyplně nazval „kolodějským křovím“. Pro Jiřího byl domov jediným místem, odkud je člověk schopen chápat své pravé místo ve vesmíru, do něhož se narodí a do něhož se pak zákonitě vrací. V době, kdy současnému umění vévodí nová média, byl Jiří soustavným obráncem toho, co sám nazýval „prachstarými médii“, jinými slovy klasických technik sochařství, založených na odvěkých lidských smyslech a na lidském tělesném měřítku, podle něhož se měřily stavby již od starověku. Pokud lze duševní mělkost uvažování dnešního světa symbolizovat jako túji, tak Jiří byl svým uvažováním naopak „paměťovým dubem“, který pomalu rostl do velkorysé výšky i hloubky. Není snad vhodnějším závěrem k této vzpomínce nežli úryvek z Jiřího vlastních reflexí, které můžeme s vděkem považovat za krédo člověka, jehož život byl respektován a jehož odchodu se hluboce lituje: „Neznám dokonalejší příklad hledání než opracovaný kámen do základu. Sesazen s dalšími dává zrod příbytku. Neznám dokonalejší příklad hledání, než opracovaný trám. Jaká stavba z nich vznikne, takoví jsme. Stojím na břehu moře a hledám vhodné balvany, abych z nich postavil dům. Dům pevný, aby odolal bouři. Dům, v němž mohu žít. Stojím na břehu moře a přemýšlím o tvaru lodi, na níž chci vyplout za obzor.“

#Hlavní stránka #Zprávy #Jiří Beránek #pohřeb

Publikováno: 4.2.2021

Minulý týden zemřel po těžké nemoci sochař Jiří Beránek. Ve středu se konalo v kolodějském kostele rozloučení, na němž mj. zazněly dvě smuteční řeči. Tu první napsal sochařův syn Šimon a přečetla ji herečka Dana Batulková. Druhou přečetl výtvarný kritik a historik umění Richard Drury. Jiří Beránek vyučoval na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara v Plzni. Dříve vyučoval mladé sochaře na Umprum, neboli Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Na veřejnou scénu mohl po letech potlačování svobodné umělecké tvorby vstoupit až se skupinou podobně postižených umělců pod hlavičkou "12/15 Pozdě, ale přece". Bylo mu 75 let. Smuteční řeč Šimona Beránka: Odešel jsi po statečném boji se zákeřným nepřítelem se ctí a důstojností. Jako statná vrba, která byla parazitem vykořistěná. Avšak kořeny zůstávají věčné, tak jako tvůj odkaz, tvé poselství. Doufám, že už jsi doplul na druhý břeh, kde opět rozkvétáš a tvoříš. Děkuji, že jsi mi dal volnost, svobodu a inspiroval jsi mě v přesahu krajiny do duchovního života a harmonického soužití s ní. Doufám, že tvá tvorba spatří světlo světa a bude se o ní diskutovat a inspirovat i další. Tvé dílo koresponduje s přírodou, povznáší, zviditelňuje a rekultivuje zapovězená a zaniklá místa. Nadstavbou díla je přesah věčného životního cyklu, že i z odřezků při osekávání zetleje rašelina, ze které vzejde nový život, který podpoří rozvoj biodiverzity. Příroda by nám neměla být lhostejná. Maják již svítí na poplach. Tak jako ses o to zasloužil ty. Rekultivoval a činil, nikoliv přihlížel. Děkujeme Ti. Dals nám rozhled i volnost tvorby. Přivedl nás na správnou cestu. Zůstáváš v nás. Smuteční řeč Richarda Druryho: Těžko se v této smutné chvíli hledají slova, schopná pojmout pravou podstatu, pravou hodnotu života a díla Jiřího Beránka. Jiří totiž nebyl součástí světa jednoduchých definicí. Odmítal se zařazovat do proudů uchopitelných snadnými slovy či módní terminologií. Pojal své působení, své postoje, svou tvorbu jako výpověď svého vlastního nitra. A bylo to nitro senzibilní, nitro, které soustředěně reflektovalo obzory civilizační paměti. V tom spočívalo absolutní zrcadlení tvůrce a jeho projevu, ve smyslu hmatatelného „ohniska vědomí“ o věčném dialogu mezi člověkem a přírodou v krajině. Můžeme říci, že Jiří nebyl ani tak formálním umělcem, jako spíše myslitelem, jenž své úvahy zhmotňoval v pracích, které nebyly formálními sochami, ale spíše mlčícími bytostmi, které vyrůstaly z kořenů v přírodě a v lidské kontinuitě. Stejně tak jako Jiří sám patřil spíše do samoty lesa nežli do výtvarného salonu, patří jeho díla spíše na uzlové body lidského počínání v krajině nežli na podstavce ve výstavní síni. Rámec Jiřího života byl určen osudem jeho generace. Byla to generace, která do sebe vstřebávala silné kulturní impulzy díky relativní volnosti poznávání během šedesátých let. Byla to generace, která prožila bolest z oběti svého vrstevníka Jana Palacha. Byla to generace, která se v průběhu sedmdesátých let lidsky, umělecky a komunitně formovala v období tuhé normalizace, jež ji důkladně odřízla od světového uměleckého dění. Navzdory nátlakům takto nastaveného společenského ovzduší si Jiří sveřepě razil nezávislou cestu, jakou jemu (i některým jiným umělcům) onen dobový útlak možná paradoxně „dopřál“. Vytvořil si pro sebe cenný prostor svobody, který pak s hrdostí bránil až do konce. Velkou, dlouholetou úlohu u Jiřího Beránka hrál jeho „ateliér pod širým nebem“, čímž myslím volnou zahradu rodiny Beránkovy zde v Kolodějích, odkud byly kdysi velkorysé výhledy do dálek. Tato pozemská „rajská zahrada“ pro Jiřího představovala svrchovaný tvůrčí prostor, kde mohl pracovat v bytostné spjatosti s přírodními silami růstu, rozkladu a zániku. Zahrada mu byla místem k rozjímání, ale i pro důvěrný rodinný život a pro přátelské setkávání s nejbližšími. Mezi stromy, domácími zvířaty a sochařskými díly v různých stadiích „návratu k přírodě“ působil Jiří vždy jako člověk ve svém živlu. Vedle nezaměnitelného sochařského projevu, jímž Jiří obohacoval společné tvůrčí svědectví volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, nelze opomenout jeho významné pedagogické působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a poté na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Jiří byl bezesporu profesorem vyhraněného charakteru, což jistě nemuselo konvenovat studentům zvyklým na jemnější, kompromisnější způsob zacházení. Zato byl Jiří pro řadu mladých lidí a budoucích tvůrců postavou inspirativní, přejícím souputníkem na cestě ke zdrojům závažných lidských témat a duchovně kulturních projevů. Jiří v sobě měl evropské kořeny. Jeho byli Etruskové, jeho byly kykladské sošky. Jeho byl francouzský existencialismus a Alberto Giacometti. Avšak možná nejvíce byl jeho domov, rodná půda – to, co jednou v New Yorku, ve chvilce stesku po domově láskyplně nazval „kolodějským křovím“. Pro Jiřího byl domov jediným místem, odkud je člověk schopen chápat své pravé místo ve vesmíru, do něhož se narodí a do něhož se pak zákonitě vrací. V době, kdy současnému umění vévodí nová média, byl Jiří soustavným obráncem toho, co sám nazýval „prachstarými médii“, jinými slovy klasických technik sochařství, založených na odvěkých lidských smyslech a na lidském tělesném měřítku, podle něhož se měřily stavby již od starověku. Pokud lze duševní mělkost uvažování dnešního světa symbolizovat jako túji, tak Jiří byl svým uvažováním naopak „paměťovým dubem“, který pomalu rostl do velkorysé výšky i hloubky. Není snad vhodnějším závěrem k této vzpomínce nežli úryvek z Jiřího vlastních reflexí, které můžeme s vděkem považovat za krédo člověka, jehož život byl respektován a jehož odchodu se hluboce lituje: „Neznám dokonalejší příklad hledání než opracovaný kámen do základu. Sesazen s dalšími dává zrod příbytku. Neznám dokonalejší příklad hledání, než opracovaný trám. Jaká stavba z nich vznikne, takoví jsme. Stojím na břehu moře a hledám vhodné balvany, abych z nich postavil dům. Dům pevný, aby odolal bouři. Dům, v němž mohu žít. Stojím na břehu moře a přemýšlím o tvaru lodi, na níž chci vyplout za obzor.“