V sovětském pionýrském lágru jsem zažila bití i výsměch, vzpomíná ruská spisovatelka
Publikováno: 31.8.2023
Spisovatelka Ljudmila Petruševská líčí své zážitky z pobytu na mnoha pionýrských táborech v dobách Sovětského svazu, které prožila v dobách pozdního stalinismu. (Narodila se v roce 1938 v Moskvě.) Sama pionýrkou nikdy nebyla, což nebránilo funkcionářům organizace ji několikrát vyloučit. Na tábory ji matka posílala kvůli zoufalé sociální sitauci rodiny, protože doma běžně trpěli hladem a žili v primitivních podmínkách. Spisovatelka na úvod svého vyprávění, které zveřejnila na facebookových stránkách píše, že jí syn poslal knihu o nacistických "táborech smrti" od bývalého vězně, psychologa Viktora Frankla, kterému se podařilo koncentráky přežít. Později se stal zakladatelem logoterapie, jakési „léčby slovem“. Kvůli asociaci s koncentračními tábory, „lágry“, používáme tento výraz místo obvyklého překladu pionýrský „tábor“. Budoucí spisovatelka pobývala pravidelně v táborech – lágrech – od svých devíti do osmnácti let. Rodina ji tam poslala ještě v jejích osmnácti i po nástupu na univerzitu, a dívka pak skrývala svůj věk a postavení. „Nenávist a opovržení mých vrstevníků mě obklopovaly devět let v kuse, každý rok od června do konce srpna. Na tábor jsem přijela jako naprosto divoké dítě. Neznala jsem ranní mytí, kartáček, mýdlo a ručník, nikdy jsem si večer nemyla nohy. Nikdy jsem nebyla nahá přede všemi v lázních. Nikdy jsem přede všemi nejedla. Nikdy jsem nespala ve společné noclehárně ani nechodila na společný záchod,“ popisuje spisovatelka určitý kulturní šok. „Kluci mě mlátili namátkou, při každé příležitosti mě tloukli po hlavě, krku a zádech (zakrývala jsem si obličej rukama). Děvčata, která mě každou chvíli obklopovala, osamocenou dívkou opovrhovala a smála se mi. Tu a tam jsem byla…