V tomto lese vám hned nateče do bot. V Krkonoších obnovují mokřady, bojují se suchem
Obnovené mokřady a rašeliniště chrání také údolí před povodněmi. Přečtěte si reportáž z místa nedaleko Tetřevího vrchu.
Publikováno: 27.7.2020
Alespoň tak je velká plocha, kterou správa Krkonošského národního parku (KRNAP) nechává zmapovat. Hledá místa, která lidé v minulosti odvodnili a na nichž se budou dál obnovovat původní rašeliniště a mokřady.
"Vracíme vodu do krajiny," říká náměstek ředitele KRNAP Václav Jansa, který má na starosti péči o národní park. Prochází kolem potůčků nebo příkopů u Tetřevího vrchu, které jsou pravidelně přehrazené kládami, aby v nich stála voda. Ta má typickou hnědou, rašelinovou barvu a kapilárami a vzlínáním se vsakuje do okolní půdy.
"Ještě loni byl ten porost suchý, na zemi bylo suché jehličí," popisuje. Stačilo, aby v posledních měsících pršelo a spodní voda se doplnila tak, že teď je všude kolem tmavá mokrá půda nebo vlhký zelený porost. A to jen díky přehrádkám, které brání tomu, aby se voda odplavila pryč.
Suchou nohou tu člověk neprojde, ale přesně takto vypadaly původní smrčiny, které rostly na rašeliništích a podmáčené půdě, než je začali lidé odvodňovat.
Odvodňovací příkopy se stavěly proto, aby lidé mohli v lesích hospodařit. Když se vytěžilo dřevo, bylo kvůli vysoké hladině spodní vody problematické znovu vysázet smrky. Ty navíc v mokré půdě rostly pomalu, křivě a byly náchylné k vývratu. Z hospodářského hlediska to nebylo vůbec výhodné.
Stromy jako pumpy na vodu
"Les a vlastně každý strom funguje jako pumpa," vysvětluje Jansa. "Trošku snižuje hladinu spodní vody. Ve chvíli, kdy porost vytěžíte, hladina vody zase stoupne. Aby se vůbec mohlo zalesňovat a pěstovat hospodářské lesy, tak se voda musela z některých lokalit odvádět."
Jenže odvodňování vedlo k tomu, že dnes jsou lesy suché, a když hodně zaprší, voda se okamžitě odplaví do okolních potoků. Když jsou jarní deště vydatné, proudy vody v nižších polohách a v podhůří zesílí a potoky a řeky hrozí rozlitím a povodněmi. Stavění přehrážek a obnova rašelinišť má tak hned dvě výhody: zadrží v krajině potřebnou vodu a sníží riziko, které pro okolní vesnice a města představují vlivem klimatických změn stále častější přívalové deště.
Teď se v chráněných zónách národního parku už dřevo netěží. Obnova původních rašelinišť v KRNAP probíhá od roku 2010. Za první čtyři roky se podařilo postavit 600 přehrážek. Některé v sobě mají netkané textilie, ty menší jsou těsněné jenom hlínou.
Vytvářejí síť jakýchsi příkopů naplněných vodou, které v ideálním případě časem zarostou. V některých z nich leží pohozené klády, protože všechno, co ve vodě plave, zpomaluje její proudění.
Lesy v obnovených rašeliništích jsou vlhké a dřevo spadané na zemi nasáklé vodou jako houba. Starší rašeliniště jsou zarostlá zelení, kterou protínají drobné příkopy plné stojaté vody.
Blíž k původním Krkonoším
"Vracíme se blíž k původním Krkonoším," vysvětluje Jansův kolega Jakub Kašpar s tím, že kdyby se voda do těchto míst nevrátila, časem by smrk z lokalit pomalu mizel a nejspíš by ho nahradily suchomilnější dřeviny jako například buk.
To se děje nebo by se mělo dít v nižších polohách, kam smrk přirozeně nepatří. Suché smrkové lesy napadené kůrovcem pomalu mizí z české krajiny, ale tady, ve vyšších polohách, je pomáhají chránit právě mokřady a rašeliniště.
Bez nich by byl pohled na Krkonoše pro návštěvníka příliš jednotvárný, míní Kašpar. Rašeliny totiž zvyšují biodiverzitu lesů, protože tu žijí úplně jiné druhy než v suchých smrčinách. "Roste tu například morušková kleč. Ta není nikde jinde na světě. Jde o kombinaci ostružiníku morušky, což je typický severský druh rostoucí ve Skandinávii, a borovice kleče. Takový biotop se vyskytuje jenom v Krkonoších," upozorňuje Kašpar.
Lesy navíc mnohem lépe zvládají sušší roky a uchovávají si vláhu. Rašeliny a mokřady fungují jako houba. Když se napustí vodou, dlouho si ji udrží. Trvá to třeba měsíc, než voda potokem odteče a hladina spodní vody zase klesne.
"Kdyby se obnovily všechny mokřady v republice, tak je to několik Orlických přehrad vody, kterou to dokáže jednorázově zadržet," popisuje Václav Jansa důležitou funkci mokřadů a upozorňuje, že v minulosti byly běžnou součástí krajiny. "Když Karel Klostermann psal Mlhy na blatech, tak v jižních Čechách byla ještě rašeliniště s mlhami," připomíná.
Vracíme krajinu vodě
I tam se vysušená rašeliniště postupně obnovují. Šumava je místo, kde se s revitalizací mokřadů začalo už v 90. letech minulého století. Lidé kdysi Šumavu odvodňovali ze stejného důvodu jako Krkonoše, kvůli hospodářskému využití tamní krajiny.
"Když máte někde hodně vody, moc tam toho nevypěstujete," vysvětluje Lukáš Linhart z Národního parku Šumava, manažer projektu Life for Mires (Život pro mokřady). V rámci něj se zjistilo, že jedna třetina šumavského národního parku byly původně mokřady a jednu desetinu území tvořily rašeliniště. "Vracíme ta místa vodě," vysvětluje. "A počítáme s tím, že se tam nebude tak dobře hospodařit."
Budování mokřadů a rašelinišť je ale možné jen na místech, kde se vyskytovaly už v minulosti. Není to recept, který by se dal použít na všechny usychající lesy a zachránily by se tak třeba hospodářské smrčiny. V půdě musí nějaká rašelina být, aby se dala oživit.
"V hospodářském lese je zase možné budovat tůňky. To je dobré pro živočichy i pro zadržení vody v lese. Musí tam ale být už nějaká voda, buď v podzemí nebo potůček. Jenom vykopat prohlubně nestačí, z deště se to nezaplní," vysvětluje Jakub Kašpar.