Velký vykřičník vznášející se nad Prahou. Slovensko by mělo být varováním, nikoliv laciným terčem
Publikováno: 8.3.2024
KOMENTÁŘ / Osud Slovenska, které zažívá Ficův politický comeback a obrat kormidla zahraniční politiky na východ, v Česku vyvolává poněkud černobílé emoce. Avšak spíše než blahosklonné vytahování se ve stylu staršího sourozence by bylo namístě chápat slovenskou kauzu jako varovný příklad – s velkým vykřičníkem vznášejícím se nad Prahou. Čím to, že devadesát procent „dospělejších“ vyjádření Čechů ke slovenské politické tragédii postrádá jakýkoliv náznak analýzy toho, co se vlastně na druhém břehu Moravy doopravdy stalo? Obávám se, že jde o zřetelný případ aplikace národnostních předsudků. „Já jsem vám to říkal“ zpravidla následuje tam, kde ani není co vysvětlit, protože všechno přece dávno bylo „jasné“. Slováci jsou „jiní než my“, údajně méně rozvinutí, méně sofistikovaní, emocionálnější, více se mentalitou blíží ruskému východu. Chováte-li tuto sadu předsudků vůči „slovenskému národnímu charakteru“, není samozřejmě třeba klást si další otázky. Ficův návrat nepřekvapuje. Skvělá příležitost se na pět a půl milionu bývalých spoluobčanů zase jednou podívat skrz prsty. V poněkud propracovanější verzi téhož vystupují zaprášené Huntigtonovy mapy údajných civilizačních celků, na nichž za řekou Moravou prý už začíná cosi jiného, než co máme u nás. Potíž spočívá v tom, že levným sebepotvrzením pocitu nadřazenosti nezískáváme ani jediný bit informace. Jen si levně pořizujeme pseudojistotu, že co se stalo „u nich“, to se „u nás“ přece stát nemůže. Po deseti letech prezidentování Miloše Zemana a vládě Andreje Babiše ovšem vyžaduje vytahování se na Slováky opravdu velkou zručnost v potlačování sebereflexe. A právě informací a sebereflexe je nám zatraceně třeba, pokud se chceme vyhnout podobně…