Vetřelec je v pětačtyřiceti letech stále při chuti, ale Sigourney „Ripleyovou“ Weaverovou nahradit nelze
Publikováno: 16.8.2024
RECENZE / Před 45 lety vznikl snímek, který se zapsal do filmového nebe v žánrech sci-fi i hororu zároveň. Ano, řeč je o slavném Vetřelci režiséra Ridleyho Scotta. Z filmového originálu se vyvinula „franšíza“, která naštěstí neměla jednoznačně sestupnou tendenci. Novinka Vetřelec: Romulus je sedmým a zřejmě nikoliv posledním dílem. Režisér Scott měl jednu věc společnou například s Georgem Millerem, tvůrcem ságy o Šíleném Maxovi. Nestačí jim ukázat divákovi svět odlišný od našeho. Oni sami v něj potřebují věřit, a proto domýšlejí celou „mytologii“ svých světů, která není vidět, ale která vysvětluje nejrůznější podivné detaily zobrazené na plátně. Scottovi výrazně v tomto přístupu pomohl avantgardní švýcarský výtvarník H. R. Giger; ani jemu nestačilo navrhnout podobu monstra. Potřeboval promyslet celý jeho reprodukční cyklus i stavbu těla. I díky tomu vzniklo silné, nadčasové dílo, které také přispělo ke vzniku nejnavštěvovanější výstavy loňského roku. Když sám Ridley Scott začal rozvíjet své dílo prequely Prometheus a Vetřelec: Covenant, rozbalil před divákem mnohem širší plátno, na kterém načrtává život ve vesmíru jako neustálou štafetu, kde jedna forma života přechází v jinou. Série filmů o drastické smrti jsou vlastně zároveň velkou oslavou života. Mnohé diváky však Prométheus zklamal, protože se při vší své mytologičnosti odklonil od thrillerového základu, který fungoval jako spolehlivý nosič námětů a nápadů. Vetřelce: Romula natočil relativně nový režisér Fede Alvarez, jenž se uvedl remakem hororu Lesní duch (Evil Dead). Od jeho Romula se čekal velký návrat k původnímu Scottovu pojetí Vetřelce; ostatně dějově na něj přímo navazuje. Očekávání Alvarez částečně naplnil, ale Scottovu vizi se mu posunout dál podařilo…