Většina mocných činitelů v Kremlu k válce mlčí, nebo nedává najevo nadšení

<img width="1920" height="1128" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/03/aaa-6.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Kremlin.ru / Wikimedia Commons / BY3.0" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/03/aaa-6.jpg 1920w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/03/aaa-6-300x176.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/03/aaa-6-1024x602.jpg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/03/aaa-6-768x451.jpg 768w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/03/aaa-6-1536x902.jpg 1536w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/03/aaa-6-290x170.jpg 290w" sizes="(max-width: 1920px) 100vw, 1920px" />Z hlediska komentátorů dnešní situace v Rusku, a také z dojmu, jaký můžeme mít z povrchního sledování médií, vládne v Rusku nadšení z války. Je to dáno projevy Vladimira Putina, články Dmitrije Medveděva, výroky šéfa Roskosmosu Rogozina a řečněním fanatických televizních moderátorů. V té záplavě slov ale zaniká značná většina činovníků, kteří se k válce nadšeně nevyjadřují, nebo k ní neříkají nic. To je pozoruhodný jev. Mlčení, nebo neodostatečné vlastenecké nadšení je tématem článku, který na <a href="https://republic.ru/posts/103860" target="_blank" rel="noopener noreferrer">webu Republic.ru</a> zveřejnil Oleg Kašin. Ten si hned na začátku všímá, jak zdrženlivě na Den vítězství vystupoval sám premiér Mišustin: "Premiér Michail Mišustin se při blahopřání veteránům ke Dni vítězství ani slovem nezmínil o tom, co se děje na Ukrajině – nemluvil o ideologických dědicích nacistů, nenaznačil nepřátelství Západu, nevyzval k jednotě kolem Vladimira Putina, jen jim poblahopřál k svátku a nějak se vyhnul slovům povinným v tyto dny." Veřejnost vnímá, že třeba gubernátor Primorska Kožemjako, oblečený v maskáčích, chodí po Donbasu se samopalem, jenže jsou desítky dalších, kteří tam se samopalem nechodí. Možná z Kremlu obvolali desítky činovníků, než našli jednoho, co byl ochoten tam jet. Ostatní se třeba vymluvili, že přijedou hned, jen co vyřeší pracovní problémy, a tak dále. V každém případě dorazil jen jeden. Kašin si všímá, že ti, co dávají válečné nadšení nejvíc najevo, nepatří k tomu nejtěsnějšímu Putinovu okruhu: "Ruští představitelé, jejichž hlas je po 24. únoru nejslyšitelnější – za prvé, lze je spočítat na prstech jedné ruky, a za druhé, jejich seznam se neshoduje s žádnou ze známých blízkých putinovských hierarchií. Medveděv, Kadyrov, Rogozin, Turčak, Volodin, trochu Patrušev, trochu Naryškin, trochu Kirijenko – a nikdo jiný. Ti, kteří se v posledních týdnech více objevují v oficiálním zpravodajství, se možná snaží zvýšit svůj vliv přílišnou aktivitou (například Rogozin – chce se stát premiérem?), ale také – možná nechtěně – kryjí ty, kteří raději nic neříkají a od písmene Z se distancují. Možná proto Medveděv a Rogozin tak hlasitě křičí, jinak bude patrné ticho, které se nad státem vznáší tak, jak ho stát nikdy nepoznal." Pak autor pokračuje: "Za ty neúplné tři měsíce se stalo jedenapůlkrát, že nikoli prvořadí činitelé vyjádřili téměř protiválečný postoj – byl tu Medinskij v Istanbulu, byl tu Peskov, na oba se vrhl Z-press a aktivisté, oba byli nazváni mírovou stranou a téměř národními zrádci. Je však otázkou, podle jakého měřítka se k ruské nomenklatuře nejlépe přistupuje. Považujeme-li Medveděva a Rogozina (a ti jsou skutečně vzorem) za vzorové jestřáby, vidíme, že vojenské nadšení je pro ruskou elitu krajně netypické; druhého Rogozina v ní nenajdete, to opravdu ne. Elita se mračí a mlčí, nikdo neví, co chce, ale kdyby chtěla bojovat, řekla by to. Ale ona to nedělá." Ono téměř nulové vojenské nadšení ruské nomenklatury je nejlepším ukazatelem vyhlídek na válku a budoucnost samotného systému. Okruh těch, kteří mají prospěch, je malý a rozhodně je mnohem více těch, kteří riskují nebo ztrácejí vše, kvůli čemu se dostali k moci. Své životy a půdu pod nohama. Nakonec Oleg Kašin uzavírá: "Sociologie zde nedává příliš smysl – sám Sečin (oligarcha a šéf ropného koncernu Rosněfť, pozn. red.) má totiž zjevně zcela jiný pohled na realitu než průměrný divák, a pokud Sečin o válce mlčí už třetí měsíc, lze předpokládat, že ji chápe jinak, než by měl v rámci oficiálního vlastenectví. Nejde o hlásné trouby opozice, pro něž válka není ničím jiným než pokračováním staré konfrontace, která byla po mnoho let emotivní, ale obecně nezávazná – nejde o ně, ale o mlčící nomenklaturní bosse, kterým je souzeno dosáhnout vystoupení Ruska z války a následného obnovení míru. Nikdo nemá monopol na protiválečné nálady a rysy budoucnosti je třeba hledat v zákulisí, v tichosti – pokud ovšem Rusko vůbec nějakou budoucnost má."

#Hlavní stránka #Zprávy #kremelská propaganda #Michail Mišustin #Rusko-ukrajinská krize #Vladimir Putin

Publikováno: 12.5.2022

Z hlediska komentátorů dnešní situace v Rusku, a také z dojmu, jaký můžeme mít z povrchního sledování médií, vládne v Rusku nadšení z války. Je to dáno projevy Vladimira Putina, články Dmitrije Medveděva, výroky šéfa Roskosmosu Rogozina a řečněním fanatických televizních moderátorů. V té záplavě slov ale zaniká značná většina činovníků, kteří se k válce nadšeně nevyjadřují, nebo k ní neříkají nic. To je pozoruhodný jev. Mlčení, nebo neodostatečné vlastenecké nadšení je tématem článku, který na webu Republic.ru zveřejnil Oleg Kašin. Ten si hned na začátku všímá, jak zdrženlivě na Den vítězství vystupoval sám premiér Mišustin: "Premiér Michail Mišustin se při blahopřání veteránům ke Dni vítězství ani slovem nezmínil o tom, co se děje na Ukrajině – nemluvil o ideologických dědicích nacistů, nenaznačil nepřátelství Západu, nevyzval k jednotě kolem Vladimira Putina, jen jim poblahopřál k svátku a nějak se vyhnul slovům povinným v tyto dny." Veřejnost vnímá, že třeba gubernátor Primorska Kožemjako, oblečený v maskáčích, chodí po Donbasu se samopalem, jenže jsou desítky dalších, kteří tam se samopalem nechodí. Možná z Kremlu obvolali desítky činovníků, než našli jednoho, co byl ochoten tam jet. Ostatní se třeba vymluvili, že přijedou hned, jen co vyřeší pracovní problémy, a tak dále. V každém případě dorazil jen jeden. Kašin si všímá, že ti, co dávají válečné nadšení nejvíc najevo, nepatří k tomu nejtěsnějšímu Putinovu okruhu: "Ruští představitelé, jejichž hlas je po 24. únoru nejslyšitelnější – za prvé, lze je spočítat na prstech jedné ruky, a za druhé, jejich seznam se neshoduje s žádnou ze známých blízkých putinovských hierarchií. Medveděv, Kadyrov, Rogozin, Turčak, Volodin, trochu Patrušev, trochu Naryškin, trochu Kirijenko – a nikdo jiný. Ti, kteří se v posledních týdnech více objevují v oficiálním zpravodajství, se možná snaží zvýšit svůj vliv přílišnou aktivitou (například Rogozin – chce se stát premiérem?), ale také – možná nechtěně – kryjí ty, kteří raději nic neříkají a od písmene Z se distancují. Možná proto Medveděv a Rogozin tak hlasitě křičí, jinak bude patrné ticho, které se nad státem vznáší tak, jak ho stát nikdy nepoznal." Pak autor pokračuje: "Za ty neúplné tři měsíce se stalo jedenapůlkrát, že nikoli prvořadí činitelé vyjádřili téměř protiválečný postoj – byl tu Medinskij v Istanbulu, byl tu Peskov, na oba se vrhl Z-press a aktivisté, oba byli nazváni mírovou stranou a téměř národními zrádci. Je však otázkou, podle jakého měřítka se k ruské nomenklatuře nejlépe přistupuje. Považujeme-li Medveděva a Rogozina (a ti jsou skutečně vzorem) za vzorové jestřáby, vidíme, že vojenské nadšení je pro ruskou elitu krajně netypické; druhého Rogozina v ní nenajdete, to opravdu ne. Elita se mračí a mlčí, nikdo neví, co chce, ale kdyby chtěla bojovat, řekla by to. Ale ona to nedělá." Ono téměř nulové vojenské nadšení ruské nomenklatury je nejlepším ukazatelem vyhlídek na válku a budoucnost samotného systému. Okruh těch, kteří mají prospěch, je malý a rozhodně je mnohem více těch, kteří riskují nebo ztrácejí vše, kvůli čemu se dostali k moci. Své životy a půdu pod nohama. Nakonec Oleg Kašin uzavírá: "Sociologie zde nedává příliš smysl – sám Sečin (oligarcha a šéf ropného koncernu Rosněfť, pozn. red.) má totiž zjevně zcela jiný pohled na realitu než průměrný divák, a pokud Sečin o válce mlčí už třetí měsíc, lze předpokládat, že ji chápe jinak, než by měl v rámci oficiálního vlastenectví. Nejde o hlásné trouby opozice, pro něž válka není ničím jiným než pokračováním staré konfrontace, která byla po mnoho let emotivní, ale obecně nezávazná – nejde o ně, ale o mlčící nomenklaturní bosse, kterým je souzeno dosáhnout vystoupení Ruska z války a následného obnovení míru. Nikdo nemá monopol na protiválečné nálady a rysy budoucnosti je třeba hledat v zákulisí, v tichosti – pokud ovšem Rusko vůbec nějakou budoucnost má."