Věznice – zrcadlo Ruska. Úmrtnost je v nelidských podmínkách věznic vysoká
Publikováno: 25.4.2023
KOMENTÁŘ / Celosvětově nejsledovanějším soudním procesem posledních měsíců byl proces s ruským opozičním politikem Vladimirem Kara-Murzou. Jeho odvážný a nekompromisní postoj byl důvodem nelidského odsouzení – dvacet pět let v kolonii s přísným režimem. Drakonický trest ve spojení s kolonií s přísným režimem (v ruském vězeňském slangu se nazývá zkratkou strogač) mě vrátil o více než třicet let zpátky. Psal se konec roku 1989. Seděla jsem v Nezávislém tiskovém středisku v pražské Bolzanově ulici na bedně knih a plnila úkol: vyber něco zajímavého k překladu. Zaujala mě lesklá, světle modrá knížečka malého formátu. Na titulní straně paperbackového obalu byla černá silueta čtverce. Uvnitř čtverce, mohl být obrysem okna stejně jako kusem utrženého dopisního papíru, bylo napsáno: seryj – cvět naděždy – šedá je barva naděje. Jako kdyby kniha neměla titul zapotřebí. A nad čtvercem nebe, siluety letících ptáků a jméno autorky – Irina Ratušinskaja. Nic víc. Zadní strana prázdná – jen bílý lesklý papír. Uvnitř knihy obvyklé údaje o nakladatelství, místě a roku vydání: Overseas Publications Interchange Ltd., London 1989. Žádná předmluva ani doslov, jen stručná informace, že obsah knihy není uměleckým výmyslem, byť se může jevit neuvěřitelným. Kniha, dokument z let 1983–1986, zachycující život v sovětské ženské vězeňské kolonii, mě šokovala. Dýchal z ní středověk. (Ratušinská byla odsouzena k dvanácti letům ztráty svobody v březnu 1983; její propuštění bylo Reaganovou podmínkou uskutečnění Reykjavického summitu s Gorbačovem v říjnu 1986.) Když jsem lágrové paměti básnířky a politické aktivistky Iriny Ratušinské překládala, doufala jsem, že nic podobného už se nikdy nebude opakovat. Ti, co popsali svoji hrůznou zkušenost…