Visegrádská skupina a mnoho povyku pro nic. Očekávají se od ní naprosto neadekvátní věci
Publikováno: 12.3.2024
KOMENTÁŘ / Visegrádská skupina bezpochyby vznikla jako klub založený na společných hodnotách a cílech – na začátku 90. let tři postsocialistické státy ve střední Evropě, resp. jejich politické představitele, prezidenty Václava Havla a Lecha Wałęsu a premiéra Józsefa Antalla, spojovalo přesvědčení, že budoucnost jejich zemí je demokratická a odehraje se na geopolitickém Západě – v EU a NATO. Existence V4 tedy byla úzce spojena s hlavním motivem české zahraniční politiky v prvních klíčových fázích její existence a jako taková právem zaujímala mezi tehdejšími českými partnerstvími důležité místo. Nejistota ohledně toho, co s Visegrádem dál, nastala, když se v tu chvíli už čtyřem zemím na začátku tisíciletí podařilo vstupu do kýžených mezinárodněpolitických rámců dosáhnout. Jasně definovaný cíl zmizel a o pár let později se navíc začalo ukazovat, že ani demokratické směřování není tak nezvratné, jak si mnozí mysleli. V české zahraniční politice a debatě o ní Visegrádská skupina pochopitelně zůstala. Dobré vztahy se sousedy jsou jedním ze základních kamenů bezpečnosti a prosperity státu. S Poláky, Slováky a Maďary zkrátka budeme ve střední Evropě žít pravděpodobně ještě dlouho. (S Němci a Rakušany taky, ale to je jiný příběh.) K odchylce od reality, resp. faktu, že význam přikládaný Visegrádské skupině v rámci širší evropské a mezinárodní politiky Česka hypertrofoval daleko nad adekvátní míru, došlo v důsledku toho, že se v určitý moment čelní političtí představitelé těchto zemí podlehli dojmu, že Visegrád má jakousi civilizační misi – uchránit Evropu před sebou samou, resp. před dopady migrace, ale i dalšího prohlubování integrace, a vůbec obecným úpadkem. To mělo pro Visegrád v povědomí velké části českých politiků, ale i…