Vítejte v prašivých časech. Krást, lhát a kašlat na pravidla se vyplácí
Publikováno: 6.3.2026
KOMENTÁŘ / Představme si hypotetickou situaci: rok 2013, policejní zásah na Úřadu vlády, vyšetřování kolem premiéra Petra Nečase a Jany Nagyové, obvinění, mediální tlak. Premiér Petr Nečas však neodstoupí. Místo rezignace vystoupí před veřejnost a zahájí otevřený boj proti vyšetřovatelům (Róbert Šlachta), státním zástupcům (Ivo Ištván) a justici. ODS se semkne kolem svého předsedy a začne opakovat příběh o politickém stíhání. Zní to jako scénář posledních let české politiky. Jenže v roce 2013 to bylo prakticky nepředstavitelné. Politická kultura tehdejší doby fungovala přes všechny nedostatky přece jen jinak. Když padlo obvinění, natož obžaloba, automaticky vznikal tlak na rezignaci. V případě Nečase dokonce ještě předtím, než byl obviněn. Nešlo jen o mediální očekávání – byl to i instinkt samotných politických stran. Strany věděly, že skandál je může stáhnout ke dnu, a proto se často snažily problém rychle „odříznout“. Přesně to se stalo v případě premiéra Petra Nečas. Po aféře spojené s jeho tehdejší spolupracovnicí a později i manželkou Janou Nagyovou rezignoval během několika dnů. Nejen kvůli tlaku veřejnosti, ale i proto, že jeho vlastní strana neměla sílu ani vůli jít do otevřeného střetu se státem. ODS rozhodně nebyla žádná nedělní dívčí škola, ale i se svými kmotry a kmotříčky fungovala jako klasická politická strana s relativně silnou vnitřní konkurencí. Když preference padají, začnou se probouzet sebezáchovné instinkty. Strana začne hledat nového lídra, distancovat se od problému a snaží se přežít. Loajalita k předsedovi má své limity. U hnutí ANO je situace zásadně jiná. Politický projekt vytvořený a vlastněný jednou osobou…