Vláda, nebo prezident? O jedné fikci aneb Kdo zastupuje stát navenek
Publikováno: 25.7.2026
GLOSA / V českém mediálním prostoru stále přežívá fikce, že zahraniční politika je výhradně záležitostí vlády. Kontrasignovaná pravomoc zastupovat stát navenek má mezi kontrasignovanými kompetencemi výjimečné postavení. V Ústavě není žádná zmínka o tom, že by zahraniční politiku vykonávala vláda. Naopak prezident – nikoli vláda – sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy (což ale může na vládu přenést). Kromě toho přijímá velvyslance jiných zemí, pověřuje naše velvyslance (ti v zahraničí zastupují prezidenta, nikoli vládu či ministerstvo) a odvolává je. Kontrasignace znamená, že předseda vlády má právo vetovat jakýkoli úkon prezidenta, protože za něj následně nese odpovědnost. Má-li s prezidentem dobré vztahy, může mu případně něco navrhnout. Je třeba připomenout rozhodnutí prezidenta Václava Havla z 8. dubna 1993 (publikováno pod č. 144/1993 Sb.), kterým přenesl část své pravomoci v oblasti sjednávání smluv na vládu: „Na základě zmocnění daného mi ustanovením čl. 63 odst. 1 písm. b) ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, vydávám s výhradou jiného rozhodnutí v jednotlivých případech...“ Jde o dobrovolné rozhodnutí, které může kterýkoli prezident kdykoli změnit nebo zrušit. Podívejme se na dva konkrétní případy, kdy prezident této výhrady využil. Václav Havel na podzim roku 1994 pověřil Jiřího Dienstbiera, aby zastupoval Českou republiku při jednáních tzv. „Group of Sixteen“, která se zabývala reformou OSN. O tomto pověření nerozhodovala vláda, ačkoli bylo s vládou předjednáno – Havel využil výhrady ve svém rozhodnutí, kterým jinak svěřil výkon zahraniční politiky vládě. Tehdy jsme s poslanci v zahraničním výboru řešili nastalou situaci, kdy jsme de facto měli dva ministry zahraničí se stejným pověřením, jen každý z nich…