Vlny jsou v kinech: Hollywoodský obraz rozhlasu v roce 1968, který diváky hladí po srsti
Publikováno: 15.8.2024
RECENZE / V obecné paměti setrvává statečné počínání zaměstnanců tehdejší Československé televize, kteří po vpádu „spojeneckých vojsk“ v srpnu 1968 a obsazení hlavních televizních budov začali vysílat z různých improvizovaných míst, která se průběžně měnila. Okupantům se nikdy nepodařilo zabránit jim v této činnosti. Teprve v čase podepsání Moskevského protokolu (Ústřední výbor KSČ jej schválil 31. 8. 1968), který legalizoval „bratrskou pomoc“, se vysílání definitivně přerušilo a televizní obrazovky – již pod patřičným dohledem – se znovu rozzářily až ve středu 4. září 1968. Neméně odhodlaně dostáli svému poslání i pracovníci Československého rozhlasu. Domácímu dění v přelomovém roce 1968 se kupodivu začala věnovat hlavně zahraniční sekce (Redakce mezinárodního života, jak zněl oficiální název), a nikoli žádný „domácí“ útvar. Její šéf Milan Weiner (1924–1969) kolem sebe soustředil schopné, jazykově vybavené novináře, rozhodnuté navzdory cenzuře zveřejňovat jen z několika zdrojů ověřené informace, a nikoli ty žádoucně upravené. Tato hrstka statečných pokračovala v ilegálním plně improvizovaném vysílání z jiných míst i poté, co budovu rozhlasu obsadily okupační jednotky. Podobně jako jejich televizní kolegové informovali veřejnost ještě několik dnů, než také jejich hlas umlknul. Rozhlasové vysílání bylo obnoveno ještě později než to televizní – až 9. září 1968. Některá jména těchto odvážných se znovu vynořila po pádu komunismu – například Luboš Dobrovský (1932–2020) a Jiří Dienstbier (1937–2011) coby politici, Jan Petránek (1931–2018) v úloze novináře. Jiní naopak upadli v pozapomnění: patří mezi ně jak sám Weiner, jenž zesnul na samém úsvitu normalizace, tak jediná žena mezi nimi, frankofonní zpravodajka Věra Šťovíčková (1930-2015), dobře obeznámená s poměry na africkém kontinentu. Později se živila hlavně překlady, jakkoli…