Vnitřní motor. Rozhovor s malířem Michaelem Rittsteinem
Publikováno: 7.2.2024
Právě vystavuje v pražském Museu Kampa. Přehlídka Michaela Rittsteina, jehož tvorba je zastoupena v pařížském Centre Georges Pompidou nebo vídeňské Albertině, dokazuje sílu obrazu a obraznosti. Malířův svět diváka přitahuje, až se stane na chvíli jeho součástí. Co vás na malování nejvíc přitahuje? U mě je asi nejdůležitějším motorem moje zvědavost, jakási iracionální dychtivost. Jak bude to, co mám v hlavě, vypadat, až to bude namalované. Ještě v noci se kolikrát chodím podívat na obraz, který právě dělám. Není to snadné. Ale beru to jako dar, protože to jinak neumím. Někdo se realizuje tím, že si postaví dům nebo si koupí auto, kdežto mně stačí, když si namaluju obraz. To je přece velmi praktické. Chtěl jste být vždycky malířem, nebo jste měl ještě jiné nápady, jak prožít svůj život? Nic jiného jsem nechtěl dělat, měl jsem to jasně dané. Teď si vybavuji, že jsem měl asi ve dvanácti letech sen, jak přijíždím v luxusním voze k hotelu Jalta na Václaváku, vedle sebe mám z každé strany dvě krasavice, a když vystupuju, tak slyším, jak si lidé na chodníku říkají: „To je Rittstein. Ten malíř!“ Letos je to padesát let, co jste skončil studia na Akademii výtvarných umění. Jaká tehdy panovala na škole atmosféra? Nedávno jsem viděl film Agnieszky Hollandové o Janu Palachovi a vzpomněl jsem si, že když se upálil, tak jsem byl ve druhém ročníku. Byla to zvláštní doba. Moje výuka na Akademii začala měsíční stávkou proti ruské okupaci, strávil jsem ji ve spacáku. Arnošt Paderlík, který mě učil, byl dobrý profesor, nechával nám svobodu a měl náš respekt. Nechtěl nás nijak normalizovat, neměl mindráky, nijak mu třeba nevadilo, že se v mých obrazech…