Vojtěch Dyk: Svou cestu jsem si vykopal sám
Publikováno: 13.11.2024
Jsme stejně vysocí, on má na rozdíl ode mě navíc známou tvář. Jakmile se Vojtěch Dyk někde objeví, je samozřejmým středem pozornosti. Jak se s tím žije? Když jsme své dlouhé nohy složili pod jeden ze stolků jeho oblíbené vinohradské kavárny, rozpovídal se na tohle téma. Hovořil o zájmu, o který nemá zájem, o studu, vlastních pochybnostech, o loučení s tátou (literárním historikem a spisovatelem Radko Pytlíkem), jež ho změnilo, o angažmá v Národním divadle, jež ho nezměnilo, a nakonec i o naději. Zaregistroval jsem vaše vyznání z obdivu k multiinstrumentalistovi Jacobu Collierovi. Ten sám sebe označuje za sovu, protože pracuje zásadně v noci. Co vy a noc? Měl bych spát, často mi to nejde, ale dokážu se zabavit. V noci je klid a mám čas. Tělo je unavené, hlava taky, v takovém stavu mám chuť si číst… anebo psát. Psával jste vždycky? Jako teenager jsem chodil s dlouhou šálou a hrál si na prokletého básníka. Později jsem občas vymyslel písňový text, ale souvisle psát jsem začal až teď. Nápady by byly, jenom si dát ten čas a hodit to na papír. Co píšete? Před dvěma lety mi umřel táta a já pocítil potřebu uchovat jeho odcházení, jelikož bylo velmi intenzivní. Nebo taky to, co mi táta vyprávěl. Co třeba? Občas vyprávěl, jak jako sedmnáctiletý kluk prožíval Pražské povstání, jenže já vždycky poslouchal tak na půl ucha. Přitom to bylo neuvěřitelně zajímavé. Vyprávěl tragikomické příběhy, hotové povídky. Například že na Štrosmajeráku, když se odsouvali Němci směr Drážďany, jeden tramvaják zkřížil…