Volič má vždycky pravdu. Politika guilty pleasures funguje, ale umí se dost prodražit
Publikováno: 21.1.2024
NÁZOR / Řídit stát jako firmu, pro níž je volič rozmazlený zákazník oprávněný požadovat věci, o nichž v hloubi duše ví, že nejsou tak docela správné, ale po nichž už dlouho toužil. To je taktika „guilty pleasures“, kterou již několik let provozují političtí podnikatelé na vícero kontinentech, a mnozí s ní uspěli. Nejde jen o prostý populismus, který zjednodušuje realitu a nabízí jednoduchá řešení složitých otázek. Jde o vytváření představy, že každé, i to nejhloupější či nejopovrženíhodnější hnutí mysli má své místo v demokratické debatě. Do té tak opět vstupují dlouze potlačované a domněle pohřbené přízraky a myšlenkové koncepty, jejichž ničivost či vyprázdněnost se již v minulosti opakovaně prokázala. Ve světě politického „guilty pleasure“ ale platí zásada: náš zákazník-volič má vždycky pravdu. Anglický termín „guilty pleasure“ původně označoval kulturní fenomén, při kterém se člověk uchýlí ke konzumaci brakového umění, i když ví, že by neměl. A právě to mu poskytuje ono provinilé potěšení. Když v roce 2016 poprvé kandidoval Donald Trump na prezidenta Spojených států amerických, zveřejnil komentátor Josh Barro na stránkách Business Insider komentář o tom, že Trump ve svém podnikání tento fenomén často využíval. Zákazníkům nabízel nevkusné nemovitosti, nezdravá jídla a přesvědčení, že jeho značka umožňuje zákazníkům „zahřešit si“ a dopřát si víc než jen doušek alkoholu anebo pořádně nezdravý steak. „Lidé milují na Donaldu Trumpovi to, že jim poskytuje licenci, aby se necítili provinile kvůli svým hříšným potěšením,“ píše Barr. Potíž podle něj nastala, když Trump začal tuto strategii přenášet do politiky. Největší…