Vrah jí podřízl hrdlo a mrtvolu schoval pod smrčky. O vině Leopolda Hilsnera bylo rozhodnuto dopředu
Publikováno: 29.3.2024
HISTORIE / V kutnohorské soudní síni se toho zářijového rána 1899 tísní svědci, třicet novinářů a asi dvacet diváků, zbytek čeká venku před okny. Očekávaný soudní proces s obžalovaným mladíkem konečně začíná. Soud svůj ortel vynese až za čtyři dny, přesto o vině Leopolda Hilsnera pochybuje málokdo. „Už dva tisíce let jsou židé pronásledováni a nikdo, dokonce ani jejich pronásledovatelé, neví proč,“ píše francouzský historik a esejista Gerald Messadié. „Nevědí to ani křesťané, kteří po sedmnácti stoletích pronásledování opustili záminku ‚bohovražedného národa‘, zprostili židy obvinění z vraždy a tím se zpětně sami obvinili ze statisíců zbytečných vražd.“ Od středověku totiž byli židé terčem předsudků a pověr, připisovala se jim vina za morové epidemie a různá další neštěstí. Na samém sklonku 19. století bujela nedůvěra až nenávist k židovskému obyvatelstvu napříč Evropou, na vlnách antisemitismu se zmítaly politické boje v mnoha zemích – celou Francií otřásl politický skandál, v němž byl křivě obviněn z vlastizrady a odsouzen židovský důstojník Alfred Dreyfus, mezi dobovou inteligencí se šířily konspirace o globálním židovském spiknutí. A když se v roce 1899 našlo v jednom z lesů na Vysočině mrtvé tělo mladé švadlenky, židovský původ domnělého viníka se stal živnou půdou pro doposud na veřejnosti spíše potlačované štvavé nálady i v české společnosti. Domů už nepřišla Devatenáctiletá Anežka Hrůzová bydlela se svou matkou a bratrem ve Věžničce, malé vesnici nedaleko Jihlavy. Každý den docházela pěšky do asi tři kilometry vzdálené Polné za prací k tamější švadleně, každý večer se stejnou cestou vracela zase zpátky. Jednou,…