Všechno, co dlužíme Bedřichu Smetanovi
Publikováno: 13.3.2024
Zeptáte-li se mě na vztah k Bedřichu Smetanovi (2. března 1824, Litomyšl–12. května 1884, Praha), okamžitě na mě vyskočí vzpomínka z dětství. Národní divadlo a já s babičkou na galerii oblečen do bílé, naškrobené košile zdobené zlatou drátkovou nití. Dávali Hubičku, ale já tehdy ještě nevěděl, že hubička může skýtat potěšení. Ten večer byl pravé peklo. Nit škrabala k nesnesení a jediným přijatelným happy endem večera bylo zdrhnout, strhnout ze sebe doma ten hadr a zapomenout. Obávám se, že nejsem jediný, pro něhož bylo seznámení s národním skladatelem podobně bolestivé. O vášeň pro hudbu jsem naštěstí nepřišel. Píšu o ní celý život a nedělám rozdílu mezi Jasnou pákou a Beethovenovou Sonátou měsíčního svitu. Muzika je jen jedna, ale ne každý to chápe. Jakkoli studovaný novinář, skutečnou zkoušku ohněm jsem absolvoval až začátkem devadesátek. S naivitou pětadvaceti let a pod vlivem knihy Zdeňka Mahlera Nekamenujte proroky rozhodl jsem se vypořádat s Bedřichem Smetanou. Rozkopat ten mramorový pomník. Tehdy mi přišlo, že nejlepší cestou, jak ukázat, že to byl taky jenom člověk, bude pěkně na férovku přiznat, že Béďa byl kromě hudebního génia taky pěkný proutník, honil po divadle baletky, načež zemřel na progresívní paralýzu, jinak též syfilidu. Díky svým kontaktům na Operu Furore, což byla tenkrát punková odnož české opery, jsem věděl, že strážci národního obrození zůstávají ve střehu i v čerstvě svobodné zemi, což se ostatně potvrdilo vzápětí, když dva přední „furoristé“, scénograf Daniel Dvořák a režisér Jiří Nekvasil, dostali jakousi záhadou v porevolučním kvasu šanci udělat na první scéně generační Prodanku, tedy jinou než zapáchající prkenným realismem. Oheň byl okamžitě na střeše. Vylehčená chagallovská scéna, polidštěné herecké výkony a americká vlajka v čele pouťového průvodu rozzuřily český dav. Zděšení…