Vůně benzinu a hvězdní architekti. Československé benzínky kdysi stavěli ti nejlepší
Ve 30. letech minulého století začaly vznikat benzinové stanice, jak je známe dnes. A byly to občas překrásné architektonické skvosty.
Publikováno: 14.4.2020
První ryze český automobil se spalovacím motorem vznikl v roce 1897 a dnes je známý pod jménem Tatra Präsident. K jeho pohonu tehdy sloužila směs benzínu s éterem, takže nádrž se nejsnáze doplňovala v lékárně nebo drogerii.
Stejný postup volili motoristé i v následujících desetiletích, kdy na českém území začaly vznikat první rafinérie na úpravu ropy. Majitelům aut nabízely pestrý výběr pohonných hmot - od nafty, přes benzín až k různým lihobenzínovým směsím. Jejich prodej pak probíhal v síti vybraných drogistů a hokynářů.
Počet automobilů na území Československa stoupl v rozmezí let 1900-20 z jednotek kusů až na desítky tisíc. A z prodeje pohonných hmot se začal stávat lukrativní byznys, ve kterém zavládla ostrá konkurence. Československý trh postupně ovládla pětice nejsilnějších společností - Fanto, Bratři Zikmundové, Kralupol, Naftaspol a americká Vacuum Oil Company. O zákazníky mezi sebou soupeřily svými cenami, kvalitou produkce a také servisem.
V roce 1923 představila distribuční společnost Bratří Zikmundů první veřejnou čerpací stanici u nás. Stála na pražském Náměstí Republiky a měla podobu uzamykatelného stojanu s podzemní nádrží. Podobných čerpadel se zakrátko objevily stovky po celé republice a některé z nich fungovaly až do sedmdesátých let.
Na hlavních silničních tazích však začala růst poptávka po větších benzínkách s objemnějšími tanky, které by dokázaly obsloužit víc automobilistů naráz.
V polovině třicátých let tak dvojice úhlavních rivalů Fanto a Bratři Zikmundové oslovila renomované architekty, aby pro ně navrhli čerpací stanice v dnešním slova smyslu. Jednalo se o zastřešené konstrukce s několika stojany a odděleným příjezdovým pruhem. Bylo pamatováno i na obslužný personál, který se mohl ukrýt před nepřízní počasí v malých kioscích.
Společnosti Fanto se podařilo do svých služeb angažovat jednu z největších architektonických hvězd v Československu - Josefa Gočára. Autor proslavený kubistickým Domem U Černé Matky Boží nebo vršovickým kostelem sv. Václava prokázal i v případě benzínek svou výjimečnost.
Jeho zásluhou se na pražském Klárově vzedmula pozoruhodná železobetonová vlna, pod kterou místo surfařů projížděli pražští motoristé. Také ostatním realizacím dokázal Gočár vtisknout nevtíravou eleganci, ať už šlo o benzínku v Moravské Ostravě anebo Hrdlořezích.
Pro konkurenční Bratry Zikmundy pracoval pro změnu architekt Ladislav Machoň, který měl s Gočárem mnoho společného. Oba vzešli z ateliéru Jana Kotěry a prošli podobným stylovým vývojem.
Z Machoňových benzínek lze vysledovat větší touhu po typovosti. Konstrukce jeho stanic se dala bez větších obtíží uplatnit takřka kdekoliv a při jejich výstavbě mohla být využita jistá míra prefabrikace. Podle dobového funkcionalistického kánonu se zde hledělo především na funkčnost, která sama o sobě měla stavbám vetknout krásu.
Z prvorepublikových benzínek přežívá dodnes na českém území jen pár posledních mohykánů, např. v Hradci Králové nebo Hodkovicích nad Mohelkou. Až na výjimky jsou v žalostném stavu, což je i případ čerpací stanice v Praze na Zličíně.
Ta bývá občas připisována také Ladislavu Machoňovi, třebaže se mi tuto informaci nepodařilo hodnověrně ověřit. Přesto by byla věčná škoda nechat nejstarší pražskou benzínku spadnout. Snad se pro ni vbrzku najde nové využití…