Vychytralí predátoři považuji naše pojetí demokracie za slabost a přežitek

<p><img width="1920" height="1129" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/02/aaa-5.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Pixabay/ClaudioGR" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/02/aaa-5.jpg 1920w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/02/aaa-5-300x176.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/02/aaa-5-1024x602.jpg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/02/aaa-5-768x452.jpg 768w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/02/aaa-5-1536x903.jpg 1536w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/02/aaa-5-290x170.jpg 290w" sizes="(max-width: 1920px) 100vw, 1920px" /></p><strong>Dominantním rysem dnešní doby je nejistota, a to nejen jako dopad globální covidové pandemie. I dříve stabilizované země zažívají nebývalé vnitřní pnutí. Rozdíly uvnitř společnosti se prohlubují, dialogy a diskuse nezřídka střídají hádky a sváry. Jsme svědky ještě jiné pandemie, a tou je pandemie demagogie. Má různé podoby, někdy jde jen o prvoplánový populismus, jindy o velmi rafinovaný produkt hybridní války. Snem všech manipulátorů je stav, kdy nikdo nevěří ničemu a nikomu.</strong> Více než kdy jindy si začínáme klást základní, někdy až existenciální otázky, tedy ty, které se týkají bytostných struktur a smyslu života. Můžeme vždy volit mezi svobodou a nesvobodou. Můžeme volit mezi tím, co považujeme za správné, a tím, co je pro nás momentálně výhodné. Můžeme zvolit konzum místo prožívání. Můžeme volit mamon (nezřízenou touhu po majetku) nebo střídmé bytí. Můžeme volit víru i nevíru, můžeme volit naději, klid a harmonii nebo taky permanentní stres, souboje a napětí. Můžeme volit fakta nebo chiméry. Můžeme volit podporu potřebným, slabším, trpícím a nemohoucím nebo cynickou lhostejnost. Můžeme volit rozum nebo nerozum. Můžeme volit bytí ve falši, jež popírá racionalitu. Můžeme odmítat prokazatelnou pravdu, tím, že budeme odvádět pozornost emocemi, avšak pravda v tichosti přežívá dál. Nepotřebuje souhlas, protože podobně jako gravitace funguje sama o sobě, bez nutnosti protipólu. A to i tehdy, když je účelově pokrouceně interpretována jako něco nemožného a nepatřičného. Důležité jsou naše úhly pohledu, míra intenzity vnímání, naše zkušenosti, schopnost racionální analýzy a víra v hodnotový půdorys naší existence, a také naše neochota přistoupit na mravní relativizaci a kult konzumu. Tato schémata platí nejen v osobních vztazích, ale doslova ve všech dalších, včetně těch mezinárodněpolitických. Svět je komplikovaný, nepřehledný a i nebezpečný. Mocenské siločáry se proměňují. Z globálního hlediska je zřejmé, že posiluje Čína, ekonomicky, ale zejména vlivově. Má úzké spojení nejen s Ruskem, ale i s Íránem. Ve hře je také trojský kůň v NATO Turecko, s ambicí obnovení své osmanské významnosti. Spojenci této mocenské osy jsou zakavkazské republiky bývalého Sovětského svazu, s výjimkou Arménie, v Evropě je to až příliš pragmatický Orbán, ale i Srbsko, dále Bělorusko, a ve světě Venezuela, Kuba, nevyzpytatelná KLDR… Tato disharmonie v diplomatických vztazích je novou podobou studené války, která někdy přerůstá až v otevřené nepřátelství a výhružky, viz Írán vůči Izraeli, ruské hrozby Ukrajině, čínské trestání Litvy aj. Nemůžeme předpokládat, že všichni ostatní přemýšlejí stejně jako my, že mají podobné hodnoty, motivy a standardy. To bychom se pak mohli šeredně přepočítat. Navíc vychytralí predátoři považuji naše pojetí demokracie za naši slabost a přežitek. Upřímnost je jim zcela cizí. Mísení kultur je jistě žádoucí, tam, kde je společná vůle, vzájemný respekt a vzájemná důvěra, jinak to nefunguje. Země jako je ta naše si musí vybrat svoji zájmovou a vlivovou sféru, a pak se v ní chovat jako srozumitelný a spolehlivý partner. To není žádné vazalství, to je předpoklad naší bezpečnosti a stability. Ostatní úvahy jsou nezodpovědným hazardem anebo dokonce záškodnickou cílenou službou jiné mocnosti. Stačí se podívat na naši veřejnou a politickou scénu, a některá jména nám ihned naskočí. Než začneme zase poučovat jiné, a to i naše spojence, tak bychom si měli nejprve udělat pořádek na našem dvorečku, abychom alespoň věděli, kdo je kdo. Doba je nejistá, tím spíše je třeba rozlišovat věci podstatné a ty podružné, a hlavně neustupovat zlu, a nedělat s ním žádné jakoby výhodné dohody.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #Čína #demokracie #NATO #Rusko

Publikováno: 13.2.2022

Dominantním rysem dnešní doby je nejistota, a to nejen jako dopad globální covidové pandemie. I dříve stabilizované země zažívají nebývalé vnitřní pnutí. Rozdíly uvnitř společnosti se prohlubují, dialogy a diskuse nezřídka střídají hádky a sváry. Jsme svědky ještě jiné pandemie, a tou je pandemie demagogie. Má různé podoby, někdy jde jen o prvoplánový populismus, jindy o velmi rafinovaný produkt hybridní války. Snem všech manipulátorů je stav, kdy nikdo nevěří ničemu a nikomu. Více než kdy jindy si začínáme klást základní, někdy až existenciální otázky, tedy ty, které se týkají bytostných struktur a smyslu života. Můžeme vždy volit mezi svobodou a nesvobodou. Můžeme volit mezi tím, co považujeme za správné, a tím, co je pro nás momentálně výhodné. Můžeme zvolit konzum místo prožívání. Můžeme volit mamon (nezřízenou touhu po majetku) nebo střídmé bytí. Můžeme volit víru i nevíru, můžeme volit naději, klid a harmonii nebo taky permanentní stres, souboje a napětí. Můžeme volit fakta nebo chiméry. Můžeme volit podporu potřebným, slabším, trpícím a nemohoucím nebo cynickou lhostejnost. Můžeme volit rozum nebo nerozum. Můžeme volit bytí ve falši, jež popírá racionalitu. Můžeme odmítat prokazatelnou pravdu, tím, že budeme odvádět pozornost emocemi, avšak pravda v tichosti přežívá dál. Nepotřebuje souhlas, protože podobně jako gravitace funguje sama o sobě, bez nutnosti protipólu. A to i tehdy, když je účelově pokrouceně interpretována jako něco nemožného a nepatřičného. Důležité jsou naše úhly pohledu, míra intenzity vnímání, naše zkušenosti, schopnost racionální analýzy a víra v hodnotový půdorys naší existence, a také naše neochota přistoupit na mravní relativizaci a kult konzumu. Tato schémata platí nejen v osobních vztazích, ale doslova ve všech dalších, včetně těch mezinárodněpolitických. Svět je komplikovaný, nepřehledný a i nebezpečný. Mocenské siločáry se proměňují. Z globálního hlediska je zřejmé, že posiluje Čína, ekonomicky, ale zejména vlivově. Má úzké spojení nejen s Ruskem, ale i s Íránem. Ve hře je také trojský kůň v NATO Turecko, s ambicí obnovení své osmanské významnosti. Spojenci této mocenské osy jsou zakavkazské republiky bývalého Sovětského svazu, s výjimkou Arménie, v Evropě je to až příliš pragmatický Orbán, ale i Srbsko, dále Bělorusko, a ve světě Venezuela, Kuba, nevyzpytatelná KLDR… Tato disharmonie v diplomatických vztazích je novou podobou studené války, která někdy přerůstá až v otevřené nepřátelství a výhružky, viz Írán vůči Izraeli, ruské hrozby Ukrajině, čínské trestání Litvy aj. Nemůžeme předpokládat, že všichni ostatní přemýšlejí stejně jako my, že mají podobné hodnoty, motivy a standardy. To bychom se pak mohli šeredně přepočítat. Navíc vychytralí predátoři považuji naše pojetí demokracie za naši slabost a přežitek. Upřímnost je jim zcela cizí. Mísení kultur je jistě žádoucí, tam, kde je společná vůle, vzájemný respekt a vzájemná důvěra, jinak to nefunguje. Země jako je ta naše si musí vybrat svoji zájmovou a vlivovou sféru, a pak se v ní chovat jako srozumitelný a spolehlivý partner. To není žádné vazalství, to je předpoklad naší bezpečnosti a stability. Ostatní úvahy jsou nezodpovědným hazardem anebo dokonce záškodnickou cílenou službou jiné mocnosti. Stačí se podívat na naši veřejnou a politickou scénu, a některá jména nám ihned naskočí. Než začneme zase poučovat jiné, a to i naše spojence, tak bychom si měli nejprve udělat pořádek na našem dvorečku, abychom alespoň věděli, kdo je kdo. Doba je nejistá, tím spíše je třeba rozlišovat věci podstatné a ty podružné, a hlavně neustupovat zlu, a nedělat s ním žádné jakoby výhodné dohody.