Vzpomínka na Jana Vodňanského: Kde se vzalo harašení a jak dupali králíci

<p><img width="624" height="451" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/03/Snimek-obrazovky-2021-03-11-v-16.24.07.png" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Petr Novák, Wikipedia" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/03/Snimek-obrazovky-2021-03-11-v-16.24.07.png 624w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/03/Snimek-obrazovky-2021-03-11-v-16.24.07-300x217.png 300w" sizes="(max-width: 624px) 100vw, 624px" /></p><strong>Ve věku 79 let zemřel básník, písničkář, herec a spisovatel Jan Vodňanský. Nejvíce se proslavil vystupováním ve slavné dvojici s Petrem Skoumalem. Společně vystupovali desítky let, mj. i po roce 1989. Právě na devadesátá léta Jan Vodnanský zavzpomínal v knize <a href="https://www.albatrosmedia.cz/tituly/56341923/devadesatky/" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Devadesátky!</a> od Johany Fundové. Text s laskavým svolením autorky uveřejňujeme jako vzpomínku na výjimečnou osobnost, která nás bohužel opustila.</strong> Free devadesátky v rytmu dupajících králíků Píseň Jak mi dupou králíci jsme složili s Petrem Skoumalem už koncem šedesátek. Její hvězdná chvíle nadešla v divadelním programu S úsměvem idiota. Již krátce po premiéře však na ni přišlo udání. Normalizační noviny Tribuna dopis rozhořčeného čtenáře uveřejnily pod titulkem: „Jak dupou pravičáci“. Potom už píseň nesměla vyjít na live nahrávce našeho programu na LP desce a pak už snad ani na ulici. Postupně zaznívala už jen v kolejních klubech, a nakonec z veřejného prostoru vymizela úplně. Zpívat jsme si ji snad mohli jen doma v koupelně, a to v takových hodinách, aby nerušila noční klid. V devadesátých letech v euforické době „po sametu“ jí opět narostla křídla, a protože narostla i mně, rozletěla se v překladech do celého světa. Na naší ambasádě v Moskvě zazněla hned v roce 1990 v ruském překladu, který jsem si vytvořil sám. Američtí přátelé mi pomohli s překladem do angličtiny, začínajícím slovy: „If You ask me how my Rabbits go...“ A tak jsem si jej vezl do Iowy. Tam jsem byl pozván na univerzitu v září roku 1991 jako účastník spisovatelské stáže International Writing Program. Na základě předem vyžádaného životopisu předpokládali, že kromě přednášek tam také něco autorského předvedu. A tak tam Králíci dupali anglicky, později též v New Yorku, Chicagu, San Diegu, v San Franciscu i na Floridě. Ve francouzském překladu jsem píseň zazpíval v Paříži i na ostrově Guadeloupe. Pro Vídeň jsem byl vyzbrojen překladem německým. Rozlet Králíků světem byl korunován překladem do čínštiny. Byla to pozornost pořadatelů, kteří nechali text přeložit do programu na naší ambasádě v Pekingu. Překlad byl určený pro mé vystoupení, na které byli pozváni čínští bohemisté. Dodnes mám v archivu ten překlad vytištěný v čínských znacích. Výslovnost mi pak pořadatelé laskavě nahráli na kazetu, a tak jsem Králíky čínsky opravdu zazpíval. K mým devadesátkám patří i spolupráce s Nadací spisovatelů za práva zvířat. Nadace vykupovala vysloužilé medvědy z cirkusových klecí a umísťovala je na zámky do volného výběhu zámeckých příkopů. S Petrem Skoumalem jsme v šedesátkách zkomponovali Ukolébavku pro malou medvědici, a tak jsem byl požádán, abych se slavnostních uvádění medvědů na zámky zúčastnil jako autorský interpret této písně. Na Náchodském zámku jsem se po letech opět setkal s Josefem Škvoreckým. Ten tam byl tentokrát v roli medvědova kmotra. Myslím, že jméno, které mu dal, bylo Daniel Smiřický – podle postavy z mnoha jeho románů. Zcela jistě si pamatuji, že jako dar dostal medvěd od svého kmotra ozdobně provedený erb rodu Smiřických ze Smiřic. S Josefem Škvoreckým mě ovšem spojovala i okolnost, že jsme se počátkem devadesátek oba zapletli do sexuálního harassmentu. Dámám možná teď zrůžověly jejich spanilé tváře v očekávání nějakého pikantního odhalení, ale k tomu nedojde. Šlo o překlad. Sotva jsem přistál v září 1991 v Iowě, začala ve Spojených státech mediální kampaň proti sexuálnímu harassmentu. Do Prahy jsem posílal aktuální fejetony pro noviny, a tak jsem použil pro brutálně medializovaný pojem české slovo „harašení“. Tou dobou tentýž překlad zvolil i Josef Škvorecký. I on totiž posílal do Prahy své aktuální postřehy, ale z Toronta. Ve hře byl ovšem i Škvoreckého přítel, exilový spisovatel Ota Ulč. Slovo „harašení“ se pro překlad „harassment“ zkrátka neodolatelně nabízelo. Spokojme se tím, že jsme „harašení“ objevili nezávisle na sobě. Kdo z nás byl první? Na to možná odpoví až literární badatelé příštích devadesátek. Budou na to mít poměrně dost času. Ukázka z knihy Devadesátky!, kterou vydalo nakladatelství Albatros. Najdete ji <a href="https://www.albatrosmedia.cz/tituly/56341923/devadesatky/">ZDE</a>.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #Devadesátky!#Jan Vodňanský #vzpomínka

Publikováno: 11.3.2021

Ve věku 79 let zemřel básník, písničkář, herec a spisovatel Jan Vodňanský. Nejvíce se proslavil vystupováním ve slavné dvojici s Petrem Skoumalem. Společně vystupovali desítky let, mj. i po roce 1989. Právě na devadesátá léta Jan Vodnanský zavzpomínal v knize Devadesátky! od Johany Fundové. Text s laskavým svolením autorky uveřejňujeme jako vzpomínku na výjimečnou osobnost, která nás bohužel opustila. Free devadesátky v rytmu dupajících králíků Píseň Jak mi dupou králíci jsme složili s Petrem Skoumalem už koncem šedesátek. Její hvězdná chvíle nadešla v divadelním programu S úsměvem idiota. Již krátce po premiéře však na ni přišlo udání. Normalizační noviny Tribuna dopis rozhořčeného čtenáře uveřejnily pod titulkem: „Jak dupou pravičáci“. Potom už píseň nesměla vyjít na live nahrávce našeho programu na LP desce a pak už snad ani na ulici. Postupně zaznívala už jen v kolejních klubech, a nakonec z veřejného prostoru vymizela úplně. Zpívat jsme si ji snad mohli jen doma v koupelně, a to v takových hodinách, aby nerušila noční klid. V devadesátých letech v euforické době „po sametu“ jí opět narostla křídla, a protože narostla i mně, rozletěla se v překladech do celého světa. Na naší ambasádě v Moskvě zazněla hned v roce 1990 v ruském překladu, který jsem si vytvořil sám. Američtí přátelé mi pomohli s překladem do angličtiny, začínajícím slovy: „If You ask me how my Rabbits go...“ A tak jsem si jej vezl do Iowy. Tam jsem byl pozván na univerzitu v září roku 1991 jako účastník spisovatelské stáže International Writing Program. Na základě předem vyžádaného životopisu předpokládali, že kromě přednášek tam také něco autorského předvedu. A tak tam Králíci dupali anglicky, později též v New Yorku, Chicagu, San Diegu, v San Franciscu i na Floridě. Ve francouzském překladu jsem píseň zazpíval v Paříži i na ostrově Guadeloupe. Pro Vídeň jsem byl vyzbrojen překladem německým. Rozlet Králíků světem byl korunován překladem do čínštiny. Byla to pozornost pořadatelů, kteří nechali text přeložit do programu na naší ambasádě v Pekingu. Překlad byl určený pro mé vystoupení, na které byli pozváni čínští bohemisté. Dodnes mám v archivu ten překlad vytištěný v čínských znacích. Výslovnost mi pak pořadatelé laskavě nahráli na kazetu, a tak jsem Králíky čínsky opravdu zazpíval. K mým devadesátkám patří i spolupráce s Nadací spisovatelů za práva zvířat. Nadace vykupovala vysloužilé medvědy z cirkusových klecí a umísťovala je na zámky do volného výběhu zámeckých příkopů. S Petrem Skoumalem jsme v šedesátkách zkomponovali Ukolébavku pro malou medvědici, a tak jsem byl požádán, abych se slavnostních uvádění medvědů na zámky zúčastnil jako autorský interpret této písně. Na Náchodském zámku jsem se po letech opět setkal s Josefem Škvoreckým. Ten tam byl tentokrát v roli medvědova kmotra. Myslím, že jméno, které mu dal, bylo Daniel Smiřický – podle postavy z mnoha jeho románů. Zcela jistě si pamatuji, že jako dar dostal medvěd od svého kmotra ozdobně provedený erb rodu Smiřických ze Smiřic. S Josefem Škvoreckým mě ovšem spojovala i okolnost, že jsme se počátkem devadesátek oba zapletli do sexuálního harassmentu. Dámám možná teď zrůžověly jejich spanilé tváře v očekávání nějakého pikantního odhalení, ale k tomu nedojde. Šlo o překlad. Sotva jsem přistál v září 1991 v Iowě, začala ve Spojených státech mediální kampaň proti sexuálnímu harassmentu. Do Prahy jsem posílal aktuální fejetony pro noviny, a tak jsem použil pro brutálně medializovaný pojem české slovo „harašení“. Tou dobou tentýž překlad zvolil i Josef Škvorecký. I on totiž posílal do Prahy své aktuální postřehy, ale z Toronta. Ve hře byl ovšem i Škvoreckého přítel, exilový spisovatel Ota Ulč. Slovo „harašení“ se pro překlad „harassment“ zkrátka neodolatelně nabízelo. Spokojme se tím, že jsme „harašení“ objevili nezávisle na sobě. Kdo z nás byl první? Na to možná odpoví až literární badatelé příštích devadesátek. Budou na to mít poměrně dost času. Ukázka z knihy Devadesátky!, kterou vydalo nakladatelství Albatros. Najdete ji ZDE.