Záblesk vítězství v krvavém pekle. Na Ivodžimě tuhé boje zuřily dál, Japonci kladli sebevražedný odpor
Publikováno: 13.4.2025
HISTORIE / Hrdost, odvaha, přátelství, radost z přežití na bitevním poli posetém smrtí a beznadějí. Jeden z nejvýmluvnějších a nejikoničtějších snímků z druhé světové války a jedna z nejslavnějších fotografií v dějinách vůbec v sobě ukrývá vše. Je tak dokonalá, že její autor až do své smrti čelil obviněním, že jde o podvrh. Ivodžima, od roku 2007 oficiálně nesoucí svůj předválečný název Iwoto, je nenápadný vulkanický ostrůvek uprostřed Tichého oceánu, rozkládající se na ploše necelých třiceti kilometrů čtverečních. Před propuknutím druhé světové války byl domovem pro necelou tisícovku lidí. Během ní se však stal dějištěm jedné z nejkrvavějších bitev tichomořské války a místem smrti pro tisíce vojáků z obou znepřátelených stran. Drobný ostrov byl totiž bezvýznamný jen zdánlivě. Svou vzdáleností zhruba 1 200 kilometrů od Tokia skýtal ideální strategickou pozici pro vybudování letecké základny s plánem pozdějšího bombardování samotného Japonska i přípravy invaze na Okinawu, která odstartovala prvního dubnového dne roku 1945. Američané předpokládali, že Ivodžimu si podmaní hladce. Jejich síla 110 000 mužů znamenala více než pětinásobnou převahou oproti necelým 21 000 japonským vojákům. Jenže to se přepočítali. Ostrov se měl stát vůbec prvním místem na samotném japonském území, na němž se američtí vojáci plánovali vylodit. A to se Japonců hluboce dotýkalo, to nemohli zkrátka dopustit. Klid před bouří Tentokrát bylo něco jinak. Ráno 19. února roku 1945 pláže Ivodžimy vypadaly na první pohled klidně. Americké vojáky, zvyklé z předchozích tichomořských konfliktů, například na Tarawě nebo Saipanu, na okamžitý a zuřivý odpor hned při vylodění, tu nyní vítalo ticho.