Začínalo skandálem, končí v tichosti. Rozlučka s Audi TT, které odchází do historie

#Auto

Publikováno: 20.5.2023

Stačí se podívat na modely Audi z 90. let minulého století, aby člověk získal představu, jak moc významné první TT bylo. Do více či méně hranaté éry přijelo v roce 1998 auto zakulacené tak důsledně, že z obloukovité siluety nesměly vyčnívat ani nárazníky.

Spolu s Broukem od Volkswagenu odstartovalo éru retro vozů, do té doby neznámou kategorii. Ale zatímco New Beetle se odkazoval přímo na konkrétní auto, TT nasálo designovou inspiraci z předválečných supersportů Auto Union. Mimochodem, obě auta, na první pohled tak rozdílná, stála na stejné podvozkové platformě. Spolu s Golfem a Octavií.

Od samého začátku TT přitahovalo pozornost médií. Už proto, že automobilka převážela hotové karoserie z Ingolstadtu až do Györu, aby je tam Maďaři sezdali se zbytkem vozu. V té době to takhle nikdo nedělal.

Ale byla tu i publicita nežádoucí. Noviny plnily fotografie zničených aut, nad nimiž jejich řidiči ztratili kontrolu. Zakulacená záď bez zřetelné odtrhové hrany totiž ve vysokých rychlostech ztrácela stabilitu. Lapidárně to tehdy shrnul vícenásobný rallyový šapion Walter Röhrl: "Jel jsem s ním jedno kolo na okruhu. Není to špatné auto, ale pro normálního řidiče je příliš nebezpečné. Když dáte ve dvoustovce nohu z plynu, pojedete pozpátku. A to zkrátka dokáže jen jeden člověk na světě, nějakej Röhrl." Automobilka tehdy zareagovala rychle a pozvala všechna vyrobená auta do servisu, aby jim dodatečně namontovala přítlačné křídlo.

To ostatně zůstalo modelu dodnes, ačkoliv třetí generace na konci svého cyklu vypadá o dost jinak než TT před čtvrt stoletím. Působí ostřeji, placatěji, i když se stále drží kompaktních rozměrů. Za svůj dlouhý život narostlo o čtrnáct centimetrů a se svými 4,2 metru je stále o něco kratší než Golf. Vykouzlit na tak malé ploše elegantní sportovní karoserii není jednoduchý úkol. Zvlášť v současnosti, kdy předpisy na ochranu chodců velí automobilkám stavět vysoké přídě.

Jenže odcházející TT není autem dneška, což lze mimo jiné odhalit třeba na chybějícím dotykovém displeji. Řídícím centrem je tu starý známý kruhový ovladač MMI, který v kombinaci s digitálním štítem pod volantem centrální displej spolehlivě nahradí. Povinně tu nejsou ani nejmodernější asistenty, které řidiči tahají volant z ruky nebo cinkají pokaždé, když překročí rychlost. Dají se pořídit za příplatek, ale chybí snad někomu?

Zato zde najdeme dobře známou zadní lavici, kam si pohodlně sednou tak akorát děti. Pak také odladěný výfuk, jehož chraplák zpívá na hranici legality. A sedadla nízko nad zemí, objímající tělo v zatáčkách. Samozřejmě nechybí brzdy s příjemným dávkováním a ostrou tečkou.

Dvoulitrový čtyřválec s 245 koňmi se zdá být k autu tak akorát, nevnucuje řidiči svůj výkon, ale zároveň jej nabídne, když se od něj žádá. S lehkou nohou dokáže jezdit za sedm litrů a nezdá se, že by se v nějakém pásmu otáček cítil nesvůj.

Na tomto místě ale idyla končí, je tu i pár nepříjemností. Auto už před časem přišlo o manuální převodovku, v nabídce zůstal jen sedmistupňový S-tronic. Ve většině situací se chová způsobně, ale občas zaváhá, obvykle ve chvíli, kdy to řidič nečeká.

Pokud si někdo představuje, že mu TT se sportovním paketem S line na dlouhých cestách sehraje roli Gran Turisma, bude patrně zaskočen jeho tvrdou náturou. Když jede pomalu po zámkové dlažbě, dokáže posádka identifikovat každou jednotlivou dlaždici.

Je tu ještě jedna věc, ve které je "tétéčko" nevinně. Kdo před lety zažil jízdu s první generací, patrně sezná, že už se mu po letech do placaté karoserie  nenastupuje tak dobře, jako kdysi. A že přijímat silniční výzvy od vytuněných Golfů už také není taková zábava.

Některé věci se zkrátka v čase mění, takže i zde platí, že přestat se má v tom nejlepším. Pamětníci se jistě nevyhnou nostalgii, pro ty mladé zas Audi vymyslí něco nového.