Zahradníkův rok: Oldřich Kaiser v absurdním dramatu o bezmoci jedince proti zacyklenému systému
Publikováno: 23.2.2025
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / V roce 2029 uběhne od knižního vydání souboru pěstitelských causerií Karla Čapka (1890–1938) Zahradníkův rok přesně sto let. Méně se ví, že jejich základ, dvanáctidílný obrázkový cyklus s kresbami Josefa Čapka, vycházel už od listopadu 1927 do listopadu 1928 v Lidových novinách a že pro knižní vydání byl doplněn ještě dalšími příbuznými texty. A to jednak zcela novými, jednak těmi, které v Lidovkách vycházely už v letech 1925–1927. Film Zahradníkův rok (2024) režiséra Jiřího Havelky (* 17. 6. 1980) jako by tak s náskokem předešel případné výroční reminiscence a inspirace. Otázka je, nakolik dnes povědomost o Čapkově knize přesahuje horizont pouze útržkovité školní informace. Kdybych měl soudit podle publikovaných textů o filmu, řekl bych, že shoda v názvech trkne i úplného ignoranta, tím to však také většinou končí. „Příběh inspirovaný skutečností má ke klasikově vlídné nadsázce daleko: Oldřich Kaiser coby majitel malého zahradnictví bojuje s mocným sousedem o přežití,“ píše například Mirka Spáčilová (MFD 18. 7. 2024). To je sice pravda, jenže zároveň ne celá. Ne že by ve filmu Čapkova slova nezněla vlídně, ona ale mají také svůj zadní filozofický prospekt, který nejen tu vlídnost, ale zejména už nečapkovskou dějovou zápletku dalece přesahuje a dodává filmu naprosto nadčasové vyznění. Neviditelný světapán „Máte nový sousedy,“ sděluje starý soused (Luboš Veselý) zahradníkovi (Oldřich Kaiser). První slova, která ve filmu padnou poté, co se ve zjevně každodenně opakovaných úkonech představí řemeslo samotné (zakládání zahrady, hnojení, sázení, prodej výpěstků) i jeho mlčenlivý nositel. Od holení a stříhání vlasů přes snídani, oblékání do práce, spokojený oběd…