Zajatým Němcům prý řezal nosy. Češi ale selského knížete Soběslava II. ctili
Publikováno: 31.1.2024
HISTORIE / Bosý a v rouchu kajícníka míří muž po nekonečných letech vězení do kostela, aby poděkoval Bohu za svou svobodu. Lidé, svědci jeho cesty do Prahy, ho všude nadšeně vítají. Svou zemi zná vlastně jen ze vzpomínek z dětství, z mříží své cely a z vyprávění lidí, kterým naslouchal, když pobýval ve vyhnanství. Přesto právě Soběslav brzy usedne na knížecí stolec, přesto právě on se stane dobrým vladařem. Alespoň tedy do doby, než se k němu opět otočí štěstěna zády… Mohl být jedním z nejznamenitějších českých panovníků v historii. Byl schopný, rozvážný, energický a pro svou zemi i její lid chtěl vykonávat jen to dobré. Jenže se narodil do špatné doby plné politických intrik a vzájemné nenávisti mezi těmi, kdo prahli po moci. Český spisovatel Petr Hořejš dokonce píše: „Patří mu, zdá se, víc místa v našich dějinách, než všem ostatním vládcům ze sklonku 12. století dohromady.“ Dětství druhorozeného syna knížete Soběslava I. halí clona historie. Nejspíše první léta svého života trávil na dvoře otce v Praze, jakmile povyrostl, zřejmě jej také na koni doprovázel po cestách napříč knížectvím. Po smrti otce roku 1140 jako zhruba dvanáctiletý chlapec se svými dvěma bratry musel s nelibostí přihlížet, jak na uvolněný knížecí stolec usedl z vůle českých předáků jeho bratranec Vladislav II. A aby té potupy nebylo málo, před záští nového vladaře musel prchnout ze země pryč. Zakochal se nadějí Domů se vrátil Soběslav roku 1148, kdy se kníže vydal na křížovou výpravu a dvacetiletý mladík vycítil vhodnou příležitost k činu.