Zámek na úpatí Šumavy zničili nacisté i komunisté. Oprava trvala pětadvacet let, teď se otevírá
Publikováno: 29.3.2024
Vrcholně barokní zámek Týnec postavený architektem Giovani Batistou Alliprandim (cca 1665–1720) pro císařského komořího Maxmiliána Norberta Kolowrat Krakowského (1660–1721) na zelené louce, palác vídeňských rozměrů usazený na úpatí Šumavy a dnes národní kulturní památka je místem se silným příběhem. Příběhem, který vypadal beznadějně, ale díky obdivuhodnému nadšení po pětadvaceti letech dospěl k zázraku – k záchraně tohoto barokního skvostu, který se nyní otevírá veřejnosti. Kvůli zámku byla kolem roku 1700 přestěhována část vesnice a samotná stavba zadlužila rodinu Kolowratových na několik generací. Zámek byl v 19. století pronajat a částečně sloužil i jako maštal pro dobytek. Světlé chvíle čekaly zámek na počátku 20.století, kdy se týnečtí Kolowratové vrátili z emigrace v USA a kdy zde vyrůstal mj. budoucí slavný závodník a průkopník filmového umění Saša Kolowrat (1886–1927). Základním kompozičním motivem zámku je oválný sál, který dynamicky vystupuje do zahrady a je pointou celé architektonické i urbanistické koncepce. Tímto motivem zámek plynule navázal na velmi aktuální proud evropské architektury, jehož kořeny lze hledat ve Francii v díle královského architekta Louis le Vau (zámky v Raincy a ve Vaux-le-Vicomte), v projektech Gian Lorenza Berniniho pro dostavbu pařížského Louvru a zejména v zámecké a palácové tvorbě Johanna Bernharda Fischera von Erlach, ze které přímo vycházel i Giovanni Battista Alliprandi. Užití této dynamické koncepce není v evropském kontextu zdaleka samozřejmé a Týnec se tak řadí do skupiny experimentálních staveb, které odvážně prozkoumávaly možnosti a hranice barokní architektonické představivosti. Jeho nejbližší vídeňskou paralelou je palác Mansfeld-Fondi (Schwarzenberg), jehož stavbu započal Johann Lucas von Hiledbrandt (1696) a který po roce 1716 (tedy až…