Západ neřekl poslední slovo. Zvolíme si renesanci Západu, anebo marginalizaci Evropy?
Publikováno: 12.5.2023
GLOSA / Občas se zdá, že Česko a Češi nevědí, kam civilizačně patří. Když v roce 2013 prohlásil neúspěšný prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg, že jsme nikdy nebyli součástí západní Evropy, rozpoutala se bouře. Někteří mu tleskali, neboť to pochopili jako apel k obnovení sebevědomého středoevropanství, jiní mu spílali, že popírá náš historický vývoj i geopolitický kurz po roce 1989 – prý z něj mluvila hořkost po prohraném duelu o Pražský hrad. Jenže tentokrát nešlo ze strany knížete o provokaci či nadsázku, neboť pouze konstatoval banální fakt. Česko je součástí střední Evropy, k čemuž ovšem dodejme, že stejně tak Itálie patří k Evropě jižní a Skandinávie k severní. Na Schwarzenbergův výrok tehdy reagovali například novináři Erik Tabery a Karel Hvížďala, a to s jistým údivem. Jenže jde o zmatení, kdy se nepochopitelně zaměňují pojmy „západní Evropa“ a Západ, což není označení světové strany, ale název civilizace. Ano, střední Evropa je součástí Západu, byť mnozí Češi si učinili ze středoevropanství zvláštní alibi, jak zůstat někde „uprostřed“ mezi Západem a Východem. Západ není jen Evropa Evropa je sice mateřskou pevninou Západu, ale nikoli celá Evropa patří k západní civilizaci, byť civilizační hranice jsou propustné a plovoucí. Důležitý je společný příběh, který nemůžeme redukovat pouze na události 20. století, jak to občas činí třeba chorvatský filosof Boris Buden, znechucený údajným poručníkováním „Západu“ vůči postkomunistickým zemím. Ačkoli to vyzní jako zjednodušení, Západ je prostě tam, kde se odehrával příběh latinského křesťanství, univerzit, sváru papežství a císařství, renesance, humanismu a reformace, stejně jako osvícenství, národní a občanské emancipace včetně negativních fenoménů nacionalismu a…