Západ se ocitl ve stavu „divné války“. Manželství mezi demokracií a liberalismem prochází krizí
Publikováno: 31.3.2025
Jako zřízení postavené na vůli většiny je demokracie součástí politického myšlení od jeho počátků ve starověkých Athénách. Liberální demokracie, jak ji známe dnes, kdy je vůle většiny omezována systémem „brzd a protivah“ a principy základních práv, je však jevem relativně novým. Její hegemonie přichází až s koncem druhé světové války a poté s vítězstvím Západu ve válce studené. Přesvědčení, že liberální demokracie je univerzálně nejlepším státním zřízením, doplnilo vítězství ve studené válce vizí mezinárodněpolitického liberálního řádu opírajícího se o sdílené hodnoty a pravidla a zároveň jištěného ekonomickou a vojenskou převahou Západu. Opojení touto hegemonií a představou, že liberální demokracie je posledním stádiem vývoje lidské společnosti, už máme za sebou. První šok způsobilo zjištění, že velká část nezápadního světa tuto představu nesdílí, není ochotna ji přijmout, a dokonce neexistuje ani žádná zákonitá souvislost mezi ekonomickým a civilizačním rozvojem a přijetím liberálně-demokratického modelu. Druhý šok přišel vzápětí – zakoušíme ho už sice nějakou dobu, ale podle všeho nejsme ochotni si ho přiznat. Tentokrát totiž nejde o „jiné kultury“, pro liberální demokracii „nevhodné“. Manželství mezi demokracií a liberalismem prochází krizí už i v západním světě. Po nějaký čas bylo možné argumentovat, že známky této krize vykazují především „nové“ (a tedy nezralé) liberální demokracie bývalého východního bloku, které (jak píší Ivan Krastev a Stephen Holmes v knize The Light that Failed) prožívají „velké zklamání“ z toho, jak se jim nedaří dohnat a přesně okopírovat vyspělejší Západ. Vzestup antisystémových stran a hnuti v Evropě a triumfální návrat Donalda Trumpa v USA má však za následek, že celou krizi nelze bagatelizovat poukazem na východoevropskou zaostalost. Těžko zpochybnit, že někdy v první dekádě nového století…