Zapomenutá balkánská muka. Čeští legionáři trpěli v horách, umírali na hlad i v mrazu

#Zahraničí

Publikováno: 4.12.2019

"Čeká nás obrovská práce v archivech i terénu s jejich identifikací," shrnuje výsledek balkánské mise Pavel Filipek, pracovník pro válečné veterány ministerstva obrany. Cesty se kromě něj účastnili i členové Československé obce legionářské.

Jen v kostnici pod klášterem svatého Jiří v srbském Čelije jsou srovnané ostatky tří a půl tisíce vojáků. Většina patří mužům z 11. píseckého, 91. českobudějovického nebo 102. benešovského pěšího pluku, ale i 2. praporu 28. pluku pražských dětí.

Obdobné je to v nedalekém klášteře v Lazarevaci. V těchto vojenských útvarech sloužili zpravidla muži, kteří žili v blízkosti zmíněných měst.

Dotazy na předky, kteří před sto lety zmizeli na Balkáně, jdou ročně do tisíců. I proto vznikly jedinečné databáze Vojenského historického ústavu či kartotéka padlých v první světové válce Vojenského ústředního archivu, kde si lidé mohou dohledat své již identifikované zemřelé předky.

Lidé z Písecka, Budějovicka, Benešovska nebo Prahy a jejího okolí, jejichž příbuzní zahynuli během první světové války na Balkáně, se tak mohou dozvědět, kde a kdy padli, v jaké jednotce sloužili, případně kde jsou či mohli být pochováni.

O tom, jaké peklo se v listopadu 1914 například u srbské Kolubary odehrálo, svědčí mezi mnohými vzpomínky účastníka masakru, spisovatele a novináře Egona Ervína Kische. "Leží tu mrtví, s nohama přikrčenýma bolestí, než došli vykoupení. Jeden leží na nosítkách s hlavou svěšenou doleva a jeho strnulé ruce drží fotografii mladé ženy a dvou dětí. Čtyřspřežní sanitní vozy od zdravotního stanoviště jedou vpřed prázdné a vracejí se plné," popsal.

Proč víme o padlých Češích na Balkáně jen málo

"Jakkoliv jsme v identifikaci padlých či zemřelých ve špitálech v letech první světové války pokročili, s Balkánem a především soluňskou frontou v podstatě jen začínáme. I tam totiž bojovali proti centrálním mocnostem Češi. Již dlouho se držíme zásady, aby každý padlý Čech měl někde své jméno," vysvětluje Pavel Filipek motivy pátrání po zapomenutých nebo zmizelých českých vojácích.

Filipek se například po prosbě Martina Holého pustil do hledání místa, kde by mohl být pohřben jeho předek, voják rakousko-uherské armády Jan Holý. "Nakonec jsme zjistili, že velmi pravděpodobně zemřel v nemocnici v srbské Niši, kde je také na místním hřbitově pohřben," konstatuje Filipek.

Potíže při dohledávání padlých Čechů na Balkáně vyplývají podle historika Československé obce legionářské Michala Raka i z toho, že první republika stavěla svou historii na legionářích a na vše rakousko-uherské se hledělo jako na něco podřadného, špatného. Výzkum na toto téma byl zcela potlačen. Ani přeživší veteráni tedy z obavy před možnými potížemi o bojích na Balkáně moc nemluvili. Třebaže při nich zahynuly tisíce Čechů.

"Zapomněli jsme na ně. Objevujeme něco, co už mělo být dávno objeveno a zpracováno," dodává historik Rak, jenž se s Filipkem zúčastnil cesty na Balkán.

V srbském zajetí se například už v prvních měsících konfliktu na Balkáně ocitly desetitisíce vojáků z českých zemí. V beznadějné situaci k Srbům přeběhli, protože nechtěli jako vojáci rakousko-uherské armády bojovat proti Slovanům.

Když pak byla na podzim 1915 zahájena velká ofenziva centrálních mocností, tito Češi začali ustupovat i se srbskou armádou k Jadranu, kde měli být evakuováni italským a francouzským loďstvem do bezpečí.

"Jejich ústupová trasa byla natlačena do albánských hor," popisuje historik Rak. Přechod Srbů i se zajatci v zimě 1915 až 1916 hodnotí jako jednu z nejtragičtějších kapitol první světové války. Zahynulo při ní až 250 tisíc lidí, vojáků, zajatců i civilistů.

Drsný pochod

Zimního pochodu přes albánské hory se zúčastnilo i 20 tisíc zajatců z českých zemí. Polovina z nich zemřela vyčerpáním, podlehla tyfu, zmrzla v závějích anebo byla hladovějícími vojáky snědena. Často je navíc přepadali místní horalé, kteří je obírali o oděv i boty.

V dochovaných deníkových záznamech lze číst o tom, jak ztrhaný osel táhne náklad a za ním už číhá dvacet vyhladovělých rakousko-uherských vojáků. A jakmile padne, roztrhají ho a snědí ještě zaživa. Kvůli klasu kukuřice vznikaly rvačky na život a na smrt. Kanibalismus se stával běžným jevem. Ze 600 tisíc lidí přešla na druhou stranu hor necelá polovina.

Rodiny těchto obětí nemohou proto podle historiků ani tušit, kde jejich blízcí zahynuli. Obdržely maximálně zprávu, že padli v počátcích války do zajetí a pak zmizeli.

Utrpení Čechů a zajatců jiných národností přechodem albánských hor nicméně neskončilo. Italové je odvezli na ostrov Asinara, na němž nebyla voda ani lesy. "Prostě je tam jen tak vylodili," popisuje historik Michal Rak.

Podmínky na Asinaře byly tak strašné, že spustily - hlavně ve Spojených státech a Velké Británii - obrovské celosvětové protesty. Z 10 tisíc přeživších Čechů zemřela další polovina. Z 20 tisíc původně zajatých Čechů se tedy léta 1916 dožilo podle historika Raka nějakých pět tisíc, které Italové převezli nakonec po protestech Američanů a Britů do Francie.

Pojďte zpátky do zákopů

Za těmito zajatci pak v roce 1917 přišel emisar Československé národní rady s výzvou, že vznikají československé legie. A nabídl jim, jestli nechtějí znovu bojovat. Čtyři tisíce z nich zvedly ruku a šly. Vytvořili tím základ legií ve Francii, v jejichž jednotkách po secvičení umírali posléze v důležitých bitvách u Terronu či Vouziers.

"Opět měli obrovské ztráty. Mohli přitom říct, že už mají války plné zuby. Nikdo by jim to nemohl vytknout. Navíc měli doma rodiny, děti. Jenomže oni přesto šli. Neuvěřitelné hrdinství a láska k vlasti, k jejich ještě neexistujícímu ideálu či pouhé myšlence československé republiky," charakterizuje Michal Rak Čechy, kteří prošli před sto lety nezměrným utrpením na Balkáně a pak i při obraně Francie.

Rak zároveň připomíná, že Srbové dodnes považují tehdejší ústup své armády přes hřebeny albánských hor za národní katastrofu, kterou si připomínají každý rok. Ať už pietou, pomníky, nebo i rekonstrukcemi pochodů přes hory. "O této albánské Golgotě ví v Srbsku málem každé dítě. My o tom naopak nic moc netušíme, jakkoliv to před sto lety naše předky velmi zasáhlo," konstatuje historik.

Zapomínat bychom však podle historiků neměli - vedle československých legionářů - ani na ty Čechy, kteří bojovali až do konce války v rakousko-uherských uniformách. Například na vojáky ze sočské fronty, z nichž měli Italové doslova hrůzu. Úsekům, kde bojovali Češi, se proto - pokud to bylo jen trochu možné - vyhýbali. Považovali je za vynalézavé a neobyčejně tvrdé protivníky.

Velkou statečnost prokazovali i Češi, o nichž se v meziválečném období příliš nemluvilo. Mnozí legionáři byli ostatně vyznamenáni za statečnost ještě jako rakouští vojáci. Vynikali například jako letci, námořníci, ponorkáři, velitelé dělových věží, potápěči i ve vojenských kapelách.