Zázrak prvního oddělení. Sledovaný a oblíbený seriál

<p><img width="1280" height="720" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/09/yziewg.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Česká televize" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/09/yziewg.jpg 1280w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/09/yziewg-300x169.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/09/yziewg-1024x576.jpg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/09/yziewg-768x432.jpg 768w" sizes="(max-width: 1280px) 100vw, 1280px" /></p>Vzpomínám si, že když měly v roce 2014 Případy 1. oddelění před premiérou, moc se od nich nečekalo. Prostě další položka v nekonečné řadě současných českých kriminálek, jež se tehdy valily jako nekonečná řeka do vysílání všech televizí. Většinou byly nevalné úrovně. Buď tvůrci předstírali Ameriku a hráli si na Kriminálku Miami, což působilo komicky, anebo se pro zvýšení atraktivity pokoušeli křížit zločiny s mystikou a většinou dodýchaly na bizarním způsobu vraždy (oběť nabodnutá na kříž ?!?), který nedokázali uspokojivě vysvětlit. Jenomže se stal zázrak. Případy 1. oddělení strhly sledovanost a zároveň i hodnocení uživatelů ČSFD (atakuje 90 procent). K takovému souběhu dochází málokdy, svou logiku to však mělo. Cyklus přišel se subtilní, neefektní instrumentací, s níž to vyhrály už Četnické humoresky. Kriminalisté tu nebyli hrdiny s diamantovými mozky, spíš hovniválové kutálející před sebou svůj případ nekonečně dlouho. Mimochodem, o detektivu Philu Marlowovi jako o neutuchajícím brouku psal už Josef Škvorecký v Nápadech čtenáře detektivek. Diváci se okamžitě identifikovali se členy mordparty, vysedávajícími důlek v kanceláři tak jako oni, aby se v laciných dekoracích svých životů (oblečením počínaje, byty konče) prodírali byrokracií, nesnesitelně brzdící vyšetřování, zápasili s panovačným šéfem, hádali se mezi sebou, kradli si svačiny a jen tu a tam, jakoby mimochodem, vyšetřili nějakou tu vraždu. Stejně jako když účetní dokončí na své kalkulačce měsíční bilanci. Nikdo tu nepřeskakuje s letadla na motorku, ti kluci se plouží modrou škodovkou na místo činu a my jsme náhle ochotni jet s nimi až na kraj světa. Ta dikce, vyvěrající z přesného zachycení detailu policejní práce, byla zákonitá. Nad psaním jednotlivých epizod se sešli tehdy ještě spíš novinář než scenárista Jan Malinda a „jeden z nich“, člen elitní mordparty Josef Mareš, který do příběhů vnesl to, co si žádný scenárista z prstu nevycucá a na Netflixu nenakouká. Dokonalou znalost profese, žargon. S pomocí režie, která celou tu upachtěnost akcentovala i tempem vyprávění, vznikl přitažlivý amalgám korunovaný šťastně složenou partou policistů, obdařených kýženou vzájemnou chemií. Když k tomu...

#Hlavní stránka #Týdeník FORUM #recenze

Publikováno: 9.9.2022

Vzpomínám si, že když měly v roce 2014 Případy 1. oddelění před premiérou, moc se od nich nečekalo. Prostě další položka v nekonečné řadě současných českých kriminálek, jež se tehdy valily jako nekonečná řeka do vysílání všech televizí. Většinou byly nevalné úrovně. Buď tvůrci předstírali Ameriku a hráli si na Kriminálku Miami, což působilo komicky, anebo se pro zvýšení atraktivity pokoušeli křížit zločiny s mystikou a většinou dodýchaly na bizarním způsobu vraždy (oběť nabodnutá na kříž ?!?), který nedokázali uspokojivě vysvětlit. Jenomže se stal zázrak. Případy 1. oddělení strhly sledovanost a zároveň i hodnocení uživatelů ČSFD (atakuje 90 procent). K takovému souběhu dochází málokdy, svou logiku to však mělo. Cyklus přišel se subtilní, neefektní instrumentací, s níž to vyhrály už Četnické humoresky. Kriminalisté tu nebyli hrdiny s diamantovými mozky, spíš hovniválové kutálející před sebou svůj případ nekonečně dlouho. Mimochodem, o detektivu Philu Marlowovi jako o neutuchajícím brouku psal už Josef Škvorecký v Nápadech čtenáře detektivek. Diváci se okamžitě identifikovali se členy mordparty, vysedávajícími důlek v kanceláři tak jako oni, aby se v laciných dekoracích svých životů (oblečením počínaje, byty konče) prodírali byrokracií, nesnesitelně brzdící vyšetřování, zápasili s panovačným šéfem, hádali se mezi sebou, kradli si svačiny a jen tu a tam, jakoby mimochodem, vyšetřili nějakou tu vraždu. Stejně jako když účetní dokončí na své kalkulačce měsíční bilanci. Nikdo tu nepřeskakuje s letadla na motorku, ti kluci se plouží modrou škodovkou na místo činu a my jsme náhle ochotni jet s nimi až na kraj světa. Ta dikce, vyvěrající z přesného zachycení detailu policejní práce, byla zákonitá. Nad psaním jednotlivých epizod se sešli tehdy ještě spíš novinář než scenárista Jan Malinda a „jeden z nich“, člen elitní mordparty Josef Mareš, který do příběhů vnesl to, co si žádný scenárista z prstu nevycucá a na Netflixu nenakouká. Dokonalou znalost profese, žargon. S pomocí režie, která celou tu upachtěnost akcentovala i tempem vyprávění, vznikl přitažlivý amalgám korunovaný šťastně složenou partou policistů, obdařených kýženou vzájemnou chemií. Když k tomu...