Zázraky se dějí! Patnáctiletá malířka prodala své obrazy, aby zlepšila život jedné nemocnice
Publikováno: 22.6.2024
Soudě podle dennodenního vodopádu zneklidňujících, a často ponurých zpráv o světovém dění by člověk snadno mohl propadnout nevíře v takové obyčejné věci, jako je dobrá vůle, ohleduplnost a mezigenerační solidarita. Jenomže zázraky lidskosti se pořád dějí. A když se stanou, má smysl je vyprávět. Třeba ten o patnáctileté dívce, která si během svého plnokrevného života teenagerky všimne něčeho tak odlehlého, jako je paliativní oddělení nemocnice, na jejíž zahradu se dívá z okna svého pokoje. Rozhodne se pomoci. Její akce je mimo jiné i oslavou spolkového života, který mnozí vnímají jako zaprášený relikt devatenáctého století, ale který přesto, často neviděn, dál pulsuje českými městy. Pohled zevnitř Pohledem z okna to samozřejmě nezačalo. Začalo to mnohem dřív. Když jsem se s patnáctiletou Alžbětou Mázlovou sešel, došlo mi, že nejdůležitější ze všeho je, kdo (!) se z toho okna dívá. Bětka je mimořádně empatická dívka z múzické rodiny. Táta staví kytary, máma je fyzioterapeutka a jednou z duší staroměstského Spolku Dobrá Šatlava, obdařeného až neuvěřitelně bohatou, dennodenní kulturní činností. Bětka sama odmalička maluje, hraje na kytaru, skládá texty. A to vše v romantickém prostředí Loretánské ulice na Hradčanech, v němž je Bětčina rodina usazena nejméně již od roku 1890. A pak se stane taková věc. Bětka venčí pejska, běží ulicí, zakopne a ošklivě si poraní nohu. Načež nemocnici, kterou má celý život na dohled, pozná i zevnitř. Včetně jedinečné péče sester Boromejek. Možná tehdy začala ústav vnímat jinak, než jen jako romantické straroměstké zákoutí v čele se zahradou, ale jako organismus, který pomáhá, ale jemuž by mělo být pomoženo. Boromejky Nemocnice…