Zbabělci, pouliční demagogové a političtí kšeftaři mezi námi

<img width="1250" height="833" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/happening-milos-zeman.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="ČTK / Šimánek Vít" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/happening-milos-zeman.jpg 1250w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/happening-milos-zeman-300x200.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/happening-milos-zeman-1024x682.jpg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/happening-milos-zeman-768x512.jpg 768w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/happening-milos-zeman-640x426.jpg 640w" sizes="(max-width: 1250px) 100vw, 1250px" />Česko má konečně nového prezidenta. Během pár dní poznáme, jestli se jinak nezměnilo nic, anebo zda dosavadní líný politický establishment začne konečně přemýšlet. Připomínka „návratu hodnotové politiky“ v nástupní řeči Petra Pavla musela totiž většinu politiků parlamentních stran vyděsit. Minulé hradní osazenstvo pošlapávalo ústavu, často na hranici velezrady, kradlo a zneužívalo úřad. Až na čestné výjimky všichni, kterým ústava přikazuje kontrolovat výkon prezidentských pravomocí, tedy především senátoři a poslanci, celou dobu jen zavírali oči a mlčeli. Ani jedna z parlamentních politických stran se neodvážila bouchnout do stolu a otevřeně se hradnímu kriminálnímu souručenství při obraně ústavního pořádku postavit. Vládní strany mlčely a představitelé ANO a SPD Miloše Zemana podporovali až do hořkého konce. Česká kultura mlčení S koncem jeho mandátu dosud němí a slepí vládní politici zázračně prohlédli a pro padlého pseudomocnáře pak už měli jen silná slova odsudků a mravního rozhořčení. Předsedovi STAN a ministru vnitra Vítu Rakušanovi trvalo celých šedesát hodin, než se po skončení funkčního období starého prezidenta odvážil oznámit, že „okolí prezidenta bylo strukturálním, v mnoha ohledech možná bezpečnostním problémem“. Příliš pozdě, aby to bylo důvěryhodné a pomohlo nápravě věcí. Naprostá většina představitelů všech parlamentních stran je za „zemanovštinu“ spoluzodpovědná. Miloš Zeman vědomě společnost mnoho let polarizoval, okrádal ji o jistoty, společné hodnoty a důvěru v právo. Zbabělost české politiky mu v tom pomáhala. Ve chvíli nové ruské agresívní expanze, proměňující na mnoho let světovou politickou i ekonomickou rovnováhu, v české společnosti v důsledku „zemanovštiny“ převládla krize důvěry v instituce státu, v demokratickou politiku a právní stát. Petr Pavel (a jeho tým) na sebe vzal obrovskou zodpovědnost. Pokud se pokusí narušit zavedené pořádky české stranické pseudopolitiky a její kulturu mlčení, bude muset tvrdě prosadit vlastní pravidla, tedy onu „politiku hodnotovou“, na kterou mezitím strany zapomněly. Ta je ovšem v přímém rozporu s tradičním kšeftařením místní „politiky“, stejně jako s nespoluprací mezi vládní koalicí a opozicí. Stejně tak bude při zvažování každého kroku muset vycházet z poznání, že značná část společenství přestala v důsledku „zemanovštiny“ na politiku reagovat racionálně, a přijímá informace a rozhodnutí jen na základě emocí. Bude si zkrátka muset napsat a prosadit vlastní pravidla. Určitě by mu to pomohlo nacházet v politických stranách a parlamentních komorách tiché i otevřené spojence, jak se říká, „napříč politickým spektrem“. Absolutní spravedlnost neexistuje První státnická zkouška, tedy rozhodnutí zda podepsat či nepodepsat kontroverzní zákon o valorizaci důchodů, je pastí. Pokud prezident přijme zdánlivou nevyhnutelnost rozhodování mezi dvěma mezními variantami, prohraje důvěru, kterou do něj velká část veřejnosti vkládá. A jsme u důležitosti těch už zmíněných emocí v současné politice. Podepsat zákon v jeho dnešní podobě znamená v rovině emocí „okrádat milióny důchodců“. Nepodepsat zase „poškodit státní rozpočet a okrádat naše děti“. Rozhodující v takových situacích je pro skutečnou politiku emoce, zvaná „pocit spravedlnosti“. Prezidentovi by stačilo, kdyby ve zbývajícím čase přiměl vládu i opozici k závazku urychleně a společně přijmout opatření k ozdravění veřejných financí a pomoci nejslabším skupinám. Na prvním místě mezi nimi by pak měl být návrat k úrovni zmražení platů politiků a justice. Nevalorizovat důchody, ale vlastní nadprůměrné platy ano, je všechno, jen ne spravedlivé. Prezident by tím převzal iniciativu, vyhnul se nastražené pasti a donutil stranické šéfy hrát podle nových pravidel. O nic menšího než o zmíněný „pocit spravedlnosti“ totiž nejde. Všichni pochopí a smíří se s tím, že absolutní spravedlnost neexistuje a existovat nemůže. Jde jen o pocit, že všichni patříme ke společenství a státu, který se za všech okolností snaží být spravedlivý. Je to opět jen emoce, ale zároveň i závazek, který polistopadová česká politika nikdy nepochopila. Proto ta nedostatečná vyrovnání s minulostí, proto letitá neúcta k obětem komunismu i k menšinám, proto politika bez hodnot. Lidé zkoušení a zkušení, vojáci, hasiči, záchranáři či lékaři, to chápou. Právě proto mají zásadu, že nikoho neopustí a nenechají za sebou. Už jen proto by se měl prezident vyhnout pasti příliš jednoduchého a vždy nespravedlivého rozhodnutí. Proti bláznům a demagogům O bývalém prezidentovi velmi brzy nebude vědět nikdo nic. Byl zbytečný. Naše schopnost žít pro přítomnost a budoucnost je konečně důležitější. Přes třicet let se naši prezidenti nějakým způsobem vztahovali k minulosti a listopadu 89. Václav Havel s legitimitou svého životního příběhu a další dva jako nepovedení přepisovači dějin a loutky ruského diktátora. Mezitím však vyrostla nová generace, otočená k budoucnosti. Hledá si k tomu hodnoty a vzory. Krize důvěry zatím trvá a podle sociologů nejméně dvacet procent voličů směřuje k podpoře zmatených, ale líbivě radikálních protivládních a protisystémových demonstrací a kraválů. Jejich propojení s mladou generací by už představovalo pro stabilitu a demokracii velké riziko. Hledáme naději a víru ve společnou přesgenerační strategii. Aby pouliční demagogové už nemohli na demonstracích tvrdit, že „příčinou všech potíží je mravní bída politiků v této zemi“ – což v současnosti není zas tak vzdálené od pravdy, samozřejmě, pokud z uvažování předem vyloučíme takové drobnosti jako inflaci nebo válku. Žádné společenství s pocitem spravedlnosti by pak už nedovolilo bláznům a demagogům tvrdit, že „nastal čas vzít osud země pevně do našich rukou“ nebo že „nastal čas vzít si naši zemi zpět“. Převzato s laskavým svolením redakce serveru <a href="https://hlidacipes.org/jan-urban-zbabelci-poulicni-demagogove-a-politicti-kseftari-mezi-nami/" target="_blank" rel="noopener">HlídacíPes.org</a>.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #česká politika #důvěra #Miloš Zeman #Petr Pavel #prezident

Publikováno: 15.3.2023

Česko má konečně nového prezidenta. Během pár dní poznáme, jestli se jinak nezměnilo nic, anebo zda dosavadní líný politický establishment začne konečně přemýšlet. Připomínka „návratu hodnotové politiky“ v nástupní řeči Petra Pavla musela totiž většinu politiků parlamentních stran vyděsit. Minulé hradní osazenstvo pošlapávalo ústavu, často na hranici velezrady, kradlo a zneužívalo úřad. Až na čestné výjimky všichni, kterým ústava přikazuje kontrolovat výkon prezidentských pravomocí, tedy především senátoři a poslanci, celou dobu jen zavírali oči a mlčeli. Ani jedna z parlamentních politických stran se neodvážila bouchnout do stolu a otevřeně se hradnímu kriminálnímu souručenství při obraně ústavního pořádku postavit. Vládní strany mlčely a představitelé ANO a SPD Miloše Zemana podporovali až do hořkého konce. Česká kultura mlčení S koncem jeho mandátu dosud němí a slepí vládní politici zázračně prohlédli a pro padlého pseudomocnáře pak už měli jen silná slova odsudků a mravního rozhořčení. Předsedovi STAN a ministru vnitra Vítu Rakušanovi trvalo celých šedesát hodin, než se po skončení funkčního období starého prezidenta odvážil oznámit, že „okolí prezidenta bylo strukturálním, v mnoha ohledech možná bezpečnostním problémem“. Příliš pozdě, aby to bylo důvěryhodné a pomohlo nápravě věcí. Naprostá většina představitelů všech parlamentních stran je za „zemanovštinu“ spoluzodpovědná. Miloš Zeman vědomě společnost mnoho let polarizoval, okrádal ji o jistoty, společné hodnoty a důvěru v právo. Zbabělost české politiky mu v tom pomáhala. Ve chvíli nové ruské agresívní expanze, proměňující na mnoho let světovou politickou i ekonomickou rovnováhu, v české společnosti v důsledku „zemanovštiny“ převládla krize důvěry v instituce státu, v demokratickou politiku a právní stát. Petr Pavel (a jeho tým) na sebe vzal obrovskou zodpovědnost. Pokud se pokusí narušit zavedené pořádky české stranické pseudopolitiky a její kulturu mlčení, bude muset tvrdě prosadit vlastní pravidla, tedy onu „politiku hodnotovou“, na kterou mezitím strany zapomněly. Ta je ovšem v přímém rozporu s tradičním kšeftařením místní „politiky“, stejně jako s nespoluprací mezi vládní koalicí a opozicí. Stejně tak bude při zvažování každého kroku muset vycházet z poznání, že značná část společenství přestala v důsledku „zemanovštiny“ na politiku reagovat racionálně, a přijímá informace a rozhodnutí jen na základě emocí. Bude si zkrátka muset napsat a prosadit vlastní pravidla. Určitě by mu to pomohlo nacházet v politických stranách a parlamentních komorách tiché i otevřené spojence, jak se říká, „napříč politickým spektrem“. Absolutní spravedlnost neexistuje První státnická zkouška, tedy rozhodnutí zda podepsat či nepodepsat kontroverzní zákon o valorizaci důchodů, je pastí. Pokud prezident přijme zdánlivou nevyhnutelnost rozhodování mezi dvěma mezními variantami, prohraje důvěru, kterou do něj velká část veřejnosti vkládá. A jsme u důležitosti těch už zmíněných emocí v současné politice. Podepsat zákon v jeho dnešní podobě znamená v rovině emocí „okrádat milióny důchodců“. Nepodepsat zase „poškodit státní rozpočet a okrádat naše děti“. Rozhodující v takových situacích je pro skutečnou politiku emoce, zvaná „pocit spravedlnosti“. Prezidentovi by stačilo, kdyby ve zbývajícím čase přiměl vládu i opozici k závazku urychleně a společně přijmout opatření k ozdravění veřejných financí a pomoci nejslabším skupinám. Na prvním místě mezi nimi by pak měl být návrat k úrovni zmražení platů politiků a justice. Nevalorizovat důchody, ale vlastní nadprůměrné platy ano, je všechno, jen ne spravedlivé. Prezident by tím převzal iniciativu, vyhnul se nastražené pasti a donutil stranické šéfy hrát podle nových pravidel. O nic menšího než o zmíněný „pocit spravedlnosti“ totiž nejde. Všichni pochopí a smíří se s tím, že absolutní spravedlnost neexistuje a existovat nemůže. Jde jen o pocit, že všichni patříme ke společenství a státu, který se za všech okolností snaží být spravedlivý. Je to opět jen emoce, ale zároveň i závazek, který polistopadová česká politika nikdy nepochopila. Proto ta nedostatečná vyrovnání s minulostí, proto letitá neúcta k obětem komunismu i k menšinám, proto politika bez hodnot. Lidé zkoušení a zkušení, vojáci, hasiči, záchranáři či lékaři, to chápou. Právě proto mají zásadu, že nikoho neopustí a nenechají za sebou. Už jen proto by se měl prezident vyhnout pasti příliš jednoduchého a vždy nespravedlivého rozhodnutí. Proti bláznům a demagogům O bývalém prezidentovi velmi brzy nebude vědět nikdo nic. Byl zbytečný. Naše schopnost žít pro přítomnost a budoucnost je konečně důležitější. Přes třicet let se naši prezidenti nějakým způsobem vztahovali k minulosti a listopadu 89. Václav Havel s legitimitou svého životního příběhu a další dva jako nepovedení přepisovači dějin a loutky ruského diktátora. Mezitím však vyrostla nová generace, otočená k budoucnosti. Hledá si k tomu hodnoty a vzory. Krize důvěry zatím trvá a podle sociologů nejméně dvacet procent voličů směřuje k podpoře zmatených, ale líbivě radikálních protivládních a protisystémových demonstrací a kraválů. Jejich propojení s mladou generací by už představovalo pro stabilitu a demokracii velké riziko. Hledáme naději a víru ve společnou přesgenerační strategii. Aby pouliční demagogové už nemohli na demonstracích tvrdit, že „příčinou všech potíží je mravní bída politiků v této zemi“ – což v současnosti není zas tak vzdálené od pravdy, samozřejmě, pokud z uvažování předem vyloučíme takové drobnosti jako inflaci nebo válku. Žádné společenství s pocitem spravedlnosti by pak už nedovolilo bláznům a demagogům tvrdit, že „nastal čas vzít osud země pevně do našich rukou“ nebo že „nastal čas vzít si naši zemi zpět“. Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.