Zbožňovali ji, pak nenáviděli a zapudili. Dcera národa Zdeňka Havlíčková trpěla kvůli své lásce
Publikováno: 28.9.2024
HISTORIE / „Chtějí, abych se provdala, avšak Vy to nejspíše pochopíte, že to u mne nesnadné,“ zoufá si Zdeňka Havlíčková v dopise advokátu Vojtěchu Fričovi v září roku 1871. „Leckoho si přece nesmím vzít kvůli svému jménu a někdo z lepších mne sotva nyní bude chtíti. 22 let již mám, krásu nemám… A pak bude velmi málo lidí, kteří by chtěli věřit a vědět, že ti, kteří mne o dobrou pověst připravili, pravdu neměli.“ Nešťastné dívce tehdy zbývá už pouhý rok života. „Jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce pravd,“ prohlásil Karel Havlíček Borovský, novinář, spisovatel a politik, jedna z nejvýraznějších tváří národního obrození, aniž by tušil, že pravdivost těchto slov na vlastní kůži pocítí v budoucnosti i jeho dcera. Do dějin vešel jako národní mučedník, který se nebál postavit rakouské monarchii a jejímu absolutismu, jako hlasitý kritik politické nesvobody, cenzury a útlaku českého národa. „Sám Zdeňčin slavný otec, ostrý kritik každého kýče a přeslazeného sentimentálního vlastenčení, byl mnohokrát zneužit právě pro kýčovité a sentimentální pojetí patriotismu a malicherného českého politikaření,“ uvádí religionistka a vysokoškolská pedagožka Věra Tydlitátová. A podobný osud čekal i dceru Zdeňku. Národ se jí ujal, považoval ji za svou dceru, očekával poslušnost a vděk. Když se toho nedočkal, zavrhl ji. Narodila se do neklidné doby, do revolučního roku, do časů skomírajících nadějí. „Zrovna teď v jednu hodinu z poledne narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná…