Zbraně pro Ukrajinu. Co je prapříčina všech příčin a proč triumfuje lež
Publikováno: 6.3.2025
ESEJ / Dnes, kdy při pohledu na světové dění opět jednou dochází na Hamletova slova, že „vymknuta z kloubů doba šílí“, je snad jen chabou útěchou, že o tom všem vědělo lidské vědomí už před dvěma a půl tisíci léty. Nepoučilo se, a přece se z toho dříve nebo později dostalo. Útěcha z historie – a útěcha z filosofie a literatury – je často to jediné, co v rozběsněných časech zbývá klidné mysli jako zdroj naděje. Čteme například opakovaně u Sókratových oponentů, že ne pravda, ne spravedlnost, ale zdání pravdy, zdání spravedlnosti, vede k úspěchu. K čemu nějaká spravedlnost, ptají se oponenti? To jsou jen prázdná slova. V reálném životě, na soudech, v politice – dnes třeba i v mezinárodní politice – je jen přítěží. Neboť na celé čáře vítězí lež. Parafrázujeme-li Viléma Mrštíka - Mendacium triumphans, Lež triumfující! To je to, co zdáním oklamaní lidé (dnes médii oklamaní voliči) většinově vyžadují, volí, milují, ať už tomu říkají jakkoli. Sókrates i další postavy Platónových dialogů nejprve tyto populistické pravdy zpravidla zdánlivě přijmou, aby je vzápětí postupně, s termití trpělivostí, v průběhu dialogu podvratně zkoumali, vtahovali do svého světa otázek, a tím fakticky vyvraceli. (Mně to vždycky připomínalo Švejkovo nevyrušitelné zacházení s velkými dějinami a velkými, většinou obecně sdílenými frázemi.) Výsledek takového postupu? Z původně jasně logických, pragmatických a „realistických“ pravd populistů nezůstane kámen na kameni. To je moje „útěcha z filosofie“ (útěcha z literatury a útěcha ze Švejka). Člověk jako tvor lhoucí Ale platí to i obecně. Dokud lež budeme donekonečna…