Ze sedmi životů zbyl jen děsivý mrak na obloze. Snímek připomíná tragický osud Challengera
Publikováno: 1.2.2026
HISTORIE / 73 sekund. Pouze tak krátkou chvíli trval poslední let raketoplánu Challenger. Miliony lidí u televizních obrazovek se staly svědky okamžiku, kdy byl osud sedmičlenné posádky na jeho palubě zpečetěn – a spolu s ním i americká představa, že se lety do vesmíru mohou v brzké době stát bezpečnou a rutinní záležitostí. Snímek hořících trosek na obloze vešel do historie jako jeden z nejděsivějších obrazů moderní kosmonautiky vůbec. Nezvykle nízké teploty při startu, selhání klíčové součástky, podcenění nebezpečí. Souhra nešťastných faktorů a rozhodnutí podepsala rozsudek smrti veliteli posádky Francisu Scobeeovi, pilotu Michaelu Smithovi, palubním specialistům Judith Resnikové, Ronaldu McNairovi a Ellisonu Onizukovi, odborníkovi Gregorymu Jarvisovi i učitelce Christě McAuliffeové. Raketoplán Challenger přitom patřil k hrdým symbolům amerického vesmírného programu osmdesátých let. Spolu s dalšími stroji flotily měl naplnit ambiciózní představu, že lety na oběžnou dráhu přestanou být výjimečnými událostmi a stanou se pravidelnou, do určité míry rutinní součástí kosmického provozu. Právě tuto myšlenku měl ztělesňovat i let STS-51-L v lednu 1986. NASA spěchala. Byl teprve leden, a přesto šlo už o druhý start raketoplánu roku 1986. Letový plán byl mimořádně ambiciózní – agentura tehdy počítala až s patnácti misemi. Už v březnu měla odstartovat Columbia se sondou vybavenou astronomickými přístroji k pozorování Halleyovy komety, v květnu pak měly raketoplány Atlantis a Challenger vypustit sondy určené k výzkumu vnějších oblastí sluneční soustavy, včetně průletu kolem Jupiteru. Samotný raketoplán Challenger (v překladu Vyzývatel) rozhodně nebyl žádným vesmírným nováčkem. Původně sloužil jako testovací prototyp pro zkoušky na zemi, které měly ověřit konstrukci a ovladatelnost celé koncepce raketoplánů. Teprve…