Žila ve stínu svého muže, přesto byla Eva Švankmajerová velká malířka. Zde je důkaz
Publikováno: 25.2.2024
Trpěla cyklickými depresemi, v šestnácti se dokonce pokusila otrávit svítiplynem. Lék na krutosti a absurditu života ale naštěstí našla v malování a dalších uměleckých aktivitách. Pojímala je jako zbraň, pomocí níž se mohla vysmát všemu, co ji rozčilovalo i děsilo. První měsíce letošního roku přinášejí hned dvojí příležitost připomenout si výjimečnou osobnost malířky, scénografky, básnířky i prozaičky Evy Švankmajerové. Ve druhé polovině ledna vyšla v nakladatelství K-A-V-K-A její výpravná monografie Jsem malířka a od 3. března bude její dílo k vidění v kutnohorské Galerii Středočeského kraje. Expozice jejích obrazů bude součástí velké výstavy DISEGNO INTERNO – EVA ŠVANKMAJEROVÁ / JAN ŠVANKMAJER uspořádané u příležitosti devadesátých narozenin slavného filmaře a jejího manžela Jana Švankmajera. Doživotní spiklenci slasti V září roku 1960 se dvacetiletá studentka scénografie na Katedře loutek Akademie múzických umění Eva Dvořáková potkala ve výtahu v Lichtenštejnském paláci, kde škola sídlila, s mladým režisérem Janem Švankmajerem. O pouhé dva měsíce později se vzali a začal tak více než čtyři dekády trvající vztah, který ukončila až Evina smrt v roce 2005. Eva s Janem v něm fungovali nejen jako manželé, ale také jako navzájem se inspirující a podporující umělci. Ať už se Eva podílela na Janových filmech, měli společné výstavy, nebo pořádali s přáteli ze Surrealistické skupiny v Československu nejrůznější surrealistické hry a experimenty, vždy z jejich tvorby vyzařovala nespoutaná imaginace, ironie a subverzivní přístup k autoritám všeho druhu. Jakkoliv tyhle rysy mají už jejich díla ze šedesátých let (např. obrazy z Evina Emancipačního cyklu), oba manželé je dále rozvíjeli…