„Zírali a mlčeli. Snad ani nerozuměli rusky.“ Srpen 1968 očima rozhlasové elévky
Publikováno: 22.8.2026
Jana Šmídová, rozená Weinerová, pracovala roku 1968 jako brigádnice v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Měla přístup ke zprávám západních agentur. Sovětská okupace pro ni přesto znamenala šok: „Jen pomalu nám docházelo, že budeme žít v temné době.“ „Musím okamžitě do rádia!“ To byla první myšlenka devatenáctileté studentky žurnalistiky Jany Weinerové, když 21. srpna 1968 ve vršovickém bytě jejích rodičů – tak jako v mnoha jiných domácnostech po celém Československu – nad ránem zazvonil telefon se zprávou o vpádu vojsk Varšavské smlouvy. „Možná to bylo naivní, ale chtěla jsem se za každou cenu dostat do práce. Mám přece směnu! Jenže to už nebylo možné.“ Před budovou rozhlasu už stály sovětské tanky a rozdmýchával se pouliční boj. „Nějací kluci měli nápad, že kramlí prorazí nádrž na tanku. Začaly hořet domy naproti, střílelo se. Ocitla jsem se přímo v kotli, kde se to všechno odehrávalo.“ S dalšími lidmi se ukryla v chodbě domu za rohem, v Balbínově ulici: „Tam v mezipatře taky prolítla nějaká střela. Opravdu nepříjemně nám to svištělo nad hlavou.“ Každý den se dělo něco zajímavého Jana Weinerová, později provdaná Šmídová, v rozhlasu působila jako elévka. Novinářskou profesi měla ve svém rodokmenu. Její dědeček Bedřich Weiner byl žurnalista, do rodiny se přiženil legendární publicista Ferdinand Peroutka. Největší vliv na její profesní směřování však měl otec Milan Weiner, který v šedesátých letech vedl v Československém rozhlasu legendární Redakci mezinárodního života. (Roli této redakce během Pražského jara a invaze zachytil mimo jiné i film Vlny režiséra Jiřího Mádla, kde roli Milana Weinera ztvárnil Stanislav Majer.) Jana začala psát už na gymnáziu, přispívala do třídního časopisu, díky otci měla možnost psát…