Zrod davového člověka souvisí s úpadkem kritického myšlení. Následkem je i politická negramotnost
Publikováno: 18.5.2025
ESEJ / Odjakživa tvrdím, že nebýt kritiky jako jednoho ze základních lidských sebezáchovných postojů definujících člověka, lezli bychom ještě po stromech. To v případě, že bychom jako druh homo sapiens ještě existovali. A jestliže nějakým zázrakem ano (máloco tomu v posledních letech nasvědčuje), pak by určitě neexistovala základní díla lidského poznání a přemítání o světě. Od sokratovských dialogů přes jejich prvého kritického vykladače Aristotela, kanonizované i nekanonizované texty a výroky přisuzované Ježíšovi, až po texty myslitelů 16.–21.století. Nejde jen, máme-li uvést jeden příklad, o slavné tři základní kritiky Immanuela Kanta (Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, resp. Úvod do metafyziky mravů, Kritika soudnosti), ustavující tři základní osy kritického myšlení: noetiku. etiku,estetiku. Odstraňte z této triády, jakož i z kteréhokoli myslitelského nebo uměleckého díla, jež z ní vyrůstá, prvek kritiky, a co se stane? Dílo se vám sesype pod rukama jako sucharský, uměle vytvořený domeček z karet. To se samozřejmě nemůže přihodit dnes už nepřeberné řadě opravdu velkých osobností a děl, jež prověřil kritik nejpřísnější. Čas. Z nich jako zlomek uveďme namátkou jména Dante, Rabelais, Montaigne, Shakespeare, Goethe, Jung, Gadamer nebo Ortega y Gasset, nehledě na myslitele a umělce pozdějších desetiletí. A platí to jak pro ikonická díla určující epochu, tak pro notorické outsidery všech věr, žánrů a barev, jež v lepším případě, zpravidla pozdě, objeví až budoucnost. Kdyby ovšem kritika jako základní disciplína a předpoklad všeho dalšího, opravdu fungovala, jako fungovala ve všech velkých kulturních epochách lidstva, zeměkoulí by to, pravda, nepohnulo, a točila by se vstříc své záhubě vesele…